„Pojedeš s náma na Ukrajinu?“, obrátila se na mě v hluku hospody Eva. „Nwm, asi jo…“, odvětila jsem a pokračovala v rozhovoru s Táňou.
Školní rok skončil. Rozdala jsem vysvědčení, kytky ponořila do vany a šla si sbalit. Zapomenout na děti. Odreagovat se. Zmizet. Ponořit se do cvičení… V průběhu soustředění v Chomutově mi pípla na mobilu sms: „Ahoj, už máme rezervované lístky, každý účastník mi pošlete na účet 3000 Kč.“
Matně jsem si vzpomněla na nenápadný dotaz v hospodě po pátečním tréninku. Zamrazilo mě. Po návratu do Prahy mě napadlo, že by nebylo marné popídit se po detailech.
„Neblbni, bude sranda. Užiješ si. Michal tam byl už 2x a líbilo se mu tam…“, přesvědčovala mě Jana.
„Ty ses zbláznila?“, vynadala mi Jitka. „Copak nwš, co je to za lidi? Ještě tě tam někdo unese…“, pokračovala v masáži má prsatá kamarádka.
„Na Ukrajině prý kradou ženský hlavně ty z Phy.“, zlomyslně zapípal mobil smsku od Karla, který mi půjčil batoh.
„To je poprvý, co tě vidím bez podpatků“, řekla mi Tereza u autobusu, když jsem dorazila na sraz a v duchu si pod těžkým batohem nadávala, do čehože jsem se to zase nechala navrtat. Nadávala jsem si nepřetržitě další dva dny, které jsem strávila v autobusu a vlaku. Díky policejním kontrolám a celním prostojům se autobus kodrcal do Lvova průměrnou rychlostí 45km/hod. Nedalo se spát, pže nefungovala klimatizace a řidič pustil hodně nahlas akční ukrajinský detektivní seriál, kde se hodně střílelo. Ve vlaku běhaly a plakaly ukrajinské děti a zpívalo ukrajinské ráááádióóóóó.
„Tak co, dobrodruhu, už jste dojeli?“, ptala se mě smskou máma.
„Je to jak v minulém století…“, odpovídala jsem ležíc úplně zpocená v poloze střelce ve vlaku do Chersonu.
„Kdo nezažil, nepochopí. Budeš si víc vážit našeho milého malého pražského absurdistánu. Hlavně, že žiješ…“
Ukrajinský boss, trenér trenérů, má knír a i v kimonu vypadá jako mafián, pomyslela jsem si při zahajovacím nástupu, kde všem účastníkům představil naši 13tičlennou výpravu z ČR a seznámil nás s programem soustředění…
************
Vzpomínám na time, strávený pod taktovkou ukrajinského trenéra. Dny splynuly. Scvrkly se na trénink, převléknutí z kimona do plavek, plavání, jídlo a oblékání se do stále smradlavějšího kimona. Věci, co jsou normálně podstatné, ztratily význam. Na Ukrajině bylo důležité najít v haldě věcí na pokoji lahev na pití, nějaké aspoň trochu suché kalhotky a chodit včas na trénink a na jídlo, které jsem ani nevnímala. Hlad jsem neměla, jen žízeň a bez přestání jsem se potila. Vlasy mi uschly ve čtvrtek, když se trochu ochladilo a v sobotu ve vlaku na zpáteční cestě. Ukrajinci nepoužívají záchodová prkýnka a zlomyslně pěstují mrak komárů ve společných sprchách. (Souboj s komáry jsem vzdala a dala přednost Dněpru.) Šmrdolí se u břehu, plácají se ve vodě pomocí zbrklých temp. Bez vody bych nepřežila. Po každém tréninku jsem si musela zaplavat. Ve vesnici naše výprava vykoupila všechno ovocné pivo a všechny kalamáry. Nikdy jsem nevypila tolik vodky. Nikdy jsem nečetla jednu knížku tak dlouho. Každé 4 stránky mě čtení uspalo. Knížku jsem dočetla až dnes v klidu doma. Dospěla jsem k závěru, že civilizovaný svět degeneruje lidi. Většina mých známých včetně členů rodiny je úzkoprsá, úzkostlivá a neupřímná. Ukrajinský boss při tréninku kličkovanou neřešil. Když se mu něco nelíbilo, praštil. Jeho přímost vzbuzovala respekt a měl neuvěřitelnou autoritu.
Když vidím Ukrajince, na které jsem zvyklá z Phy, nějak nechápu, že jsou stejného původu jako ti Ukrajinci, se kterými jsem se setkala v Chersonu. Jsou to houževnatí a pracovití lidé, kteří si plní svůj úkol. V obchodu si odloží tašku, jdou nakupovat a v klidu se vrátí k odloženým věcem, které nikdo neukradne. Jsou střídmí v jídle, neustále telefonují a nosí kvalitní trička. Ženy nosí docela hezké oblečení, ale většina žen neumí sladit barvy.
Vadila mi nedostatečná hygiena, ale usoudila jsem, že to není až tak důležité.
Mnohem víc mě sralo lidské ego, které se dralo na povrch a čím horší cvičení, tím větší ego a snaha o zásluhy a prospěšnost. Opět jsem si uvědomila, že skutečné osobnosti mají jisté charisma a auru. Vohnouti, kteří potřebují vzory, se jen marně opičí a trapně přicmrdávají. Jakoby lidská malost nerozlišovala mezi národy, pohlavími, věkem a pandemicky se šířila mezi lidmi, kteří neovládají sebevládu. Odnesla jsem si s sebou do Phy a do dalšího života opětovné potvrzení poznání, že život je jako tatami, že není důležité, kdo/co jsi, ale to, zda máš srdce, odvahu a dokážeš se kousnout.
Ukrajina´s tour ve zkratce:
pátek 23. 7.: 13.30 – odjezd z autobusového nádraží Roztyly
sobota 24. 7.: 15.00 – nástup do vlaku do Chersonu
neděle 25. 7.: 10.00 – příjezd do Chersonu
18.00 – zahajovací nástup v kimonech
pondělí 26. 7.: 06.00 – 08.00 trénink s tyčí
10.00 – 12.00 kihon + 500x maegeri
16.00 – 18.00 kumite
20.00 – 22.00 kata
úterý 27. 7.: 06.00 – 08.00 trénink s tyčí
10.00 – 12.00 kihon + 1000x mawašigeri
16.00 – 18.00 kumite
20.00 – 22.00 kata
24.00 – 02.00 noční trénink
středa 28. 7.: 06.00 – 08.00 trénink s tyčí
10.00 – 12.00 kihon + 500x uramawašigeri
16.00 – 18.00 kumite
20.00 – 22.00 kata
čtvrtek 29. 7.: 06.00 – 08.00 trénink s tyčí
10.00 – 12.00 kihon
16.00 – 18.00 kumite
20.00 – 22.00 kata
pátek 30. 7.: 05.30 – obřad při východu slunce
09.09 – 14. 14 zkoušky (protáhly se vedrem do 18h)
20.00 – Sayonara party
sobota 31. 7.: 10.00 – odjezd z lageru Fregat do Chersonu
13.30 – nástup do vlaku do Lvova
neděle 1. 8.: 15.00 – odjezd autobusem ze Lvova
pondělí 2. 8.: 07.00 – příjezd do Phy na autobusové nádraží Želivského
|
