Vyděračské nebe žádá

potvrzení, že svět

je skvělé místo k tomu

aby se na něm narodili

muž, dítě, žena, pták.

A v řadě bílé světice

zpívají čistými hlasy

když strojí se ke křížové

své cestě k lásce

A každá v sobě nosí

nějakého tesaře

odněkud z místa

zvaného Galilea

jestli takové místo

na světě vůbec bylo

je nebo bude.

A protože každá věří

tak zatím mapuje

ty čapí cesty

a počítá stopy vran

na své vlastní kůži

to svaté mateřské

cejchovací  tetování

jak těžká kráva v strakatém

županu a teplém prádle

se pohybuje tím světem

který pro ni a pro dítě

tím nejlepším místem

k narození.

Je večer, a venku

možná prší, nebo

  slunce zachází

žena ukládá své dítě

ptáci zvenku švitoří

nemají lidský hlas

a proto nikdy nebudou

krutí a zlí, a jen malá

lampa svítí v tom svatém

kousku soukromí.

A muž  zatím čte

všechny noviny

srdce sevřené

protože podle

posledních jistých

zpráv ten tesař

je už skutečně mrtvý

a někdo možná za něj

v dalekých městech

rozhoduje, jestli jeho

těžká překrásná žena

i s dítětem, tou nadějí

pro celý svět

bude mít to štěstí

a přežije to cizí

šílenství, to cizí

srdce obtloustlé

penězi vystlané.

A jeho žena i ve století

jednadvacátém švitoří

na dítě jako pták, který

smí jenom zpívat

a nemá lidský hlas.