„Domů? Ne, tam nepůjdu, děkuji
pěkně.“ Usmál se na svůj odraz v kaluži a zvedl se. Rozedrané
oblečení a náznak obuvi, která vypadala, že se dříve možná
mohla honosit tím jménem, ne však nyní. Říhl. Zvedl batoh,
hodil ho na záda a šel dál. Pustina a nic než pustina. Byl sám,
tak sám. I ten odraz, který mu říkal, ať jde domů, jako by
nějaký domov měl, byl jen odraz, rozkmitaný obraz skutečnosti.
Skutečnost. Řekl to nahlas. Ha. Jak směšně to slovo zní. Co to
vůbec je? Kráčel dál.
Usmála se na něj. Vyzývavě.
Vypadala jako regulérní děvka. To ho lákalo. Zabočil k ní,
dovolil si trochu toho zdržení. „Nechceš, chlapče, ke mně
nahoru?“ Lišácký výraz prozrazoval, co za věci s ním chtěla
dělat. Pak jí odpadl kus horního patra. Kopl ji do něčeho, co
mohlo kdysi být rozkrokem a než udělal tři kroky, stál místo té
děvky strom. Oblohu rozčísl blesk. Z oken kostela se ozýval zpěv.
A on šel dál. ON! Šel dál a o nic se nestaral. Spadl jeden hadr z
nohy, kdysi botou byl. Spadl druhý hadr z nohy, kdysi botou byl. A
on šel dál, bos, po kamenité cestě. Uviděl další. Ta se na něj
také usmála. „Rozedraní hrdinové jsou mí oblíbení,“
pravila, kroutíc při tom boky. Byl unavený a žádostivý, tato
navíc měla horní patro v pořádku a vypadala, že ani jinde
nehnije. Vystoupal za ní po třech schodech a usmál se. Vzpomněl
si na dětskou říkanku, kterou kdysi s kamarády do zblbnutí
opakoval, o třech schodech, po kterých letí bába do hospody.
Vešel dovnitř. Čistý, i když možná chudý pokojík, úpravný
a vkusně zdobený. Naproti dveřím, přímo u stěny byla prostě
zdobená komoda, u pravé stěny stolek, v koutě pak umyvadlo. Pod
oknem čistě ustlaná postel. Ta slečna vypadala slušně, to ano,
nicméně tenhle pokojík vypadal přeci jen jako domov puritánsky
vychované služky. Pojal podezření, ale mlčel. Posadila se na
hranu postele a shrnula roh pokrývky. Znovu se usmála, trochu
vyzývavě. Rozhalila košilku a ukázala je.
***
Vyprahlé duny, hrubé pískem, všude
jen poušť, poušť lásky. Plazil se po ní, znaven poledním žárem
a jen zelenající se stromek daleko před ním mu byl útěchou.
Mizící útěchou. Zvedl se vítr. Létající písek ho bodal do
tváře. Když se ztišil, stromek tam už nebyl. A všechen žal a
všechna vášeň světa se zobrazily v poutníkově tváři.
***
Vyrušila je nějaká služka, zřejmě
obyvatelka pokoje. Vykřikla, zakryla si oči, odkryla je, pak je
znovu zakryla. Zalapala po dechu. Omdlela. Jeho svůdkyně se
zasmála. Beze slova se zvedl, oblékl se a odešel. Cestou vylil na
nebohé děvče vodu z vázy. A zničené tulipány byly památkou na
tu událost. Snad se ta dívka probudí.
Prašná cesta, která vždy, kam až
paměť sahá, byla prašnou cestou, se znovu stala jeho jedinou
společnicí. Broukal si do kroku. A když došel na konec světa,
ani si toho nevšiml a šel dál.
|