|
Letní hřejivý větřík prosycený úmorným vedrem přímo
vybízí k poznávání přírodních bohatství naší krásné krajiny. Slunko již
bylo výš než kůlna na dříví a rej much nenechával nikomu zapomenout, že je již
čas vyrazit.
„Lukáši, okamžitě ho pust!“,
zahřmí nad výskajícími dětmi a drobná ručka paní učitelky hned odtrhává dva
žáky zvláštní školy zaklesnuté v sobě, jak urputní soupeři
v zápasnickém ringu řeckořímského boje. „Pan čelko, von si začal!“ osočuje
drobný hubeňour Lukáš a v zápětí začne mistrně popotahovat, a modrá očka
se mu zalijí slzami. „To není pravda! Von mě kopnul!“, nedá se větší Macek a
začne si upravovat svou pečlivě pěstěnou image.
„Teď to nebudeme řešit, zítra ráno
za mnou oba přijdete do kabinetu!“ ukončí rázně soubojnické duo učitelka Mirka,
„Teď už vycházíme. A ne že se budete zase někde prát!“.
Houf brebentících dětí včele
s ředitelem tohoto ústavu, se pohnul kupředu.
„Doufám, že si to zase nenamíří na
Větrovec“ prohodí na adresu řiditele zkušená učitelka Jarmila k jedné ze
spolupracovnic, „vzpomínám si jak jsme minule skončili na policii, to mi
stačilo jednou a znovu to nepotřebuju zažít“, odpovědí jí bylo souhlasné
zamručení spolupracovnic.
Řídící mozek školního výletu se
s hlasitým funěním belhal do kopce a co chvíli si vyndal kapesník, aby si
otřel orosené čelo a zkušeným pohledem důstojníka průzkumné jednotky
zkontroloval svou rotu. Cestou od školy se museli nejdříve proplést několika
ulicemi, aby se dostali za město. „A teď na Větrovec!“ zavelel řídící a tlustým
prstíkem ukázal na nejvyšší kopec v celém širokém okolí. „A je to
v rejži“, zasykla učitelka Jarmila a s mučednickým výrazem zavřela
oči, jako by se chtěla probudit z ošklivého snu.
Skupinka se po chvíli pomalu
vzdalovala od posledních paneláků na sídlišti, aby zakrátko zmizela
v hustém lesním porostu.
„Děti, a až dorazíme do cíle, tak
budeme mít nádherný výhled na naše město“, snažila se děti motivovat mladá a
nadšená učitelka Pavla. „Jen jestli cestou neumřeme na úplné vyčerpání!“ ozvalo
se z nejhlasitějšího davu a hned se strhl dětský smích. „Nebojte, není to
tak daleko a navíc se nemusíte učit“, zareagovala rychle Pavla, aby děti
alespoň trošku potěšila.
Jenže jak už to tak
bývá u pubertou zaskočených žáků, nikomu se nechce šlapat na ´blbej kopec´
někde daleko v ´trapnym lese´, tak i naši šikovní žáci hledali možnost jak se
co nejméně namáhat a co nejvíce odpočívat.
„Pane řediteli, uděláme si
přestávku, že jo? Zrovna má zvonit na velkou přestávku a to máme přece čas na
svačinu“, prosebně zahalekal Tonda. „Chvíli počkejte a až budeme u Čertových
kamenů, tak si tam dáme chvíli přestávku a já vám tam povím jednu ze zdejších
pověstí“ klidnil hlučící dav žáků řídící a opět si otřel čelo. Netrvalo ani pár
minut a znavené procesí se sesunulo pod ukazatelem „Čertovy kameny (657m)“.
„Nikam se moc nevzdalujte a hlavně
se pořádně napijte, aby vám v tomhle vedru nebylo špatně“, zavelel halasně
řídící do skupiny přežvykujících všežravců.
„Kluci, kdo se mnou půjde večer do
kina? Dávaj Laru Croft trojku, to musíme vidět“ ptal se blonďáček Mirek. „Si
piš, já se tam už těšim tejden, jenom musim od mámy vytáhnout prachy“,
zareagoval Patrik. „To určitě, tě stejně nepustí, protože do osmi musíš bejt
doma“ prohodil obratem na jeho adresu Mirek a odpovědí mu byl příliv smíchu od
spolužáků. „To není pravda, doma si můžu dělat co chci“ snažil se situaci
zachránit Patrik, ale už to nepomohlo.
„Tak děti, a teď vám povím o tomto
tajemném místě, kde se ještě před několika málo sty lety scházívali největší
vyděděnci z širokého okolí, mezi kterými se často objevovali bezcitní
vrazi procházejících poutníků“. „A taky kde se teď scházejí pěkný prasata“
pronesla na doplnění Pavlínka a očima zabloudila k hromadě odpadků hrdě se
usmívající mezi stromy, jako výstavní kousek doby kamenné. „Teď necháme tento projev
konzumní inteligence zatím u ledu a přistoupíme raději k historii“, nedal
se řídící vyvést od tématu a jako správný učitel dějepisných hodin začal
vyprávět.
„Psal se přibližně rok 1548 a
v těchto lesích byla již dlouhou dobu rozšířena tlupa nelítostných
zlosynů, kterou vedl nejkrutější z nich, Ondráš. Byla to tak nelítostná banda,
že všechny procházející poutníky
nemilosrdně okradli a v lepším případě rychle a bezbolestně přivedli tam
nahoru k nejvyššímu, do modrých krajin bez stínu. Proto se těmto místům
každý zdaleka vyhýbal. Jeden z příběhů, který se zde stal a který i
zaznamenal místní kronikář, Vám chci nyní povědět. Bylo to v letních
měsících, kdy sluníčko bylo vysoko nad obzorem a i komáři uléhali znaveni ve
stínu, aby je dusno nepřipravilo o poslední sající rozum.
Toho dne šla tímto lesem skupina
cizinců, neznalých místních poměrů a zvěstí o hrdlořezech. Byli to mladí lidé a
putovali českou krajinou na zkušenou. Nebyl to ale zrovna šťastný nápad, vydat
se touto cestou, která se jim nakonec stala osudnou. Bylo to dle pověstí
v těchto místech, kde teď jako my, i oni odpočívali. Celodenní putování
parným dnem znavilo jejich mladá těla natolik, že zde pod kameny usnuli.
Nevěděli, že se touto cestou právě v tu chvíli vydala i Ondrášova banda.
Mladí cizinci klidně oddychovali
ze svého spánku a netušili kdo stojí nad jejich těly. Vyrušil je až strašný
řev, který je probudil. Když jim oči přivykli na denní světlo, uviděli před
sebou tolik statných mužů, že hned věděli, že již nemají šanci na útěk.“
„Pomóc, pomóc“ hlouček kolem
řídícího náhle vyrušil křik dvou chlapců, kteří zděšeně přiběhli
k učitelům. „Pavel spadnul mezi kameny, do nějaké díry a nemůže se dostat
ven“, „spadnul támhle“ vykřikovali oba přes sebe. Všichni se okamžitě hnali
k místům kam jim ukazovali. Za vysokým, mechem pokrytým kamenem, uviděli
malou škvíru, širokou tak akorát pro jedno hubené tělo. Dál ale nebylo vidět
nic, jen černá tma.
“Pavle, Pavle! Slyšíš mě?“ křičela
mezi kameny Jarmila. Nikdo se ale neozýval, byly slyšet jen slabé dunivé zvuky.
„Pavle! Jsi v pořádku!“ v hlase učitelky Jarmily bylo cítit vyděšení,
jak v hororu od Hitchcoka. „Jsem v pořádku, jenom mám asi zlomený
kotník“ konečně se Pavel ozval, „špatně tu vidím, není tu moc světla a nemůžu
se ani moc hýbat, je tu hromada větví“ mluvil dál, aby informoval vystrašené
státní pracovníky. „Neboj se Pavle, dostaneme tě ven“, řídící převzal
iniciativu, „paní Pavla okamžitě zavolá záchranku, tohle sami nezvládneme“
rozhodným hlasem velitele podal pokyn Pavle a ta se jej hned jala vykonat.
„Pavle, jinak jsi v pořádku?
Můžeš s tou nohou hýbat?“ hulákal řídící do tmavé díry mezi kameny. „Ano pane
řediteli, jsem v pořádku, trošku poškrábaný, ale ta noha mě fakt bolí“
opětoval Pavel. „Nikde tu nevidím jiný východ, jen ten kudy jsem sem spadnul a
… ne … ne, prosím to ne! To nejsou větve! Nee… to jsou kosti! Lidské kosti!“
Pavlův hlas se rychle změnil. Byl v něm cítit zvláštní pach, pach smrti
mladých lidí ze šestnáctého století.
Otrlá učitelka Jarmila si jen tiše
povzdychla, „tak to ten výlet zase pěkně dopadl, zase skončíme na služebně
státní policie, jako minule“.
|
