NOEMOVO ATIPTYPDEPE

Těžkavé a tmavé mraky těsně nad hlavou, tísní se dech.

A i ten klobouk, kdysi s hrdostí nošený, -  zmáčená je jeho useň jako srst jelena křížená v potoce s ponravou…, není poznat louž a mrak, oba šedavě splývají,

blíží se koncový znak a déšť, pohroužen ve svoje kapky,  se vším šumivě splývá a vykresluje na špičky kostelů, bank a zbytků synagog, a to i v menších městech, svůj vodoznak a tak, jak to bývá, tiše si pošumívá svou hymnu, vše smývá jedna velká voda v jednu vodu, pod nohama i nad hlavou, už není teď, už není ani pak…a myšlenky koňáků i doktorantů si jen tak volně plavou…

Vlhko je na Hradě, smáčeno v Evropě, langustyv Paříži, křepelky na víně,

callamare ke svačině, držková v Praze,

čufty v Pendolínu a  sekaná na Rýně,

mlčte a doznejte už  svůj podíl ne na vaší vině,

nejlépe u vína doma nebo na  Moravě,

nejlépe u  Zlína, v hotelu, na Všemině..

Nicotné porady, individualní třesky a plesky, bolavé pomády,

kvalitní tkaničky, ach, ten Zlín…, kognitivní orgasmy, - nevzpomínám si, už nevím…,

life- styl stále ženy a růžové rošády,

vyplavené galerie, zaplavené vlády, upravené tratorie, buřty v bešamelu, hamburgry v Tibetu a ptydepe v Tao…, čínské meridiány a veselý splín

A Země řekla si: Ten, kdo tě zradí, má vale!

Ty jedeš metrem a máš v tom zmatek…

Ty Jidiš retrem a kradeš v podzemí zmetek.

Ty vidíš šejdrem a proto vnímáš jenom nůši cetek…

Kdo ví…?

Buď jak budˇ…, třeba nejsi poplatný hrstičce třpytek?

ale kdosi chraplavě šeptá:

Kdo ví…?

Homo sapiens prohibiti

A tak, kdož mne ničí, tomu dám i toho mála zbytek.

Neboť i já sám jsem jím ničen

A kupodivu, insignie srostly

a nemám k tomu zbla výtek…