|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Sjednocení vyděděnci se blížili k univerzitě. Zachránění se ujali úlohy volavky, Transformovaní si rozdělili úkoly podle svých schopností. Nebylo jich mnoho, desítky z nich odvedli eskorty, někteří svou příslušnost ke skupině tajili, mnozí se od otevřeného odporu distancovali ze strachu. Spor o to, zda zamířit přímo k sídlu Nejvyššího nebo na univerzitu nakonec obrátil ve prospěch svého názoru Vans. Lonnie, dychtivou letět na výzvědy, krotil jen velmi obtížně. Doufal, že se s nimi léčitelé podělí o své vědomosti po dobrém. Své nadání nechtěl použít bez pořádného důvodu.
Nejvyšší byl vládce jako každý jiný. Spoléhal na svou moc a bohatství a své rádce držel pod sebou, kam patřili. Byl nadmíru rozezlený vývojem situace. Jediný dědic a on se z něj vyklube paranoidní blázen! Netrápilo jej, že Darafe dokázal zabíjet takřka s rozkoší, ale to, že nepočkal na rozkazy svého otce. „V tom transu se zcela vymkl kontrole! Co to mělo znamenat?“ „Nejvyšší, zatím nejsme schopni rozpoznat chorobu, kterou váš syn trpí. Dejte nám čas, nejlepší léčitelé bádají nad její příčinou, pravděpodobně se jedná o určitý druh epilepsie,“ nervózně vysvětloval Lagaš, stařičký představený Řádu léčitelů. „Kdysi dávno jsem tě požádal o službu, pamatuješ?“ „Ano, samozřejmě.“ „Dokázal´s vidět do budoucnosti. Vděčím ti za mnohé, Lagaši. Jsi jediný, kdo zná pravdu.“ „Nejvyšší, tvé tajemství je u mě v bezpečí. Kouzlo nebylo porušeno, nelze změnit původní kletbu.“ „Tvůj řád je zodpovědný za udržení moci magického převtělení. Hleď, ať nikdo z tvých stoupenců neporuší daná pravidla.“ „Buď bez obav, Šestý, Řád nezradí své zásady. Pro bezpečí tvého syna bych ovšem důrazně doporučoval, aby inkriminovaný předmět opět přešel pod správu Řádu.“ „Nikoli, kruh patří nyní mému synovi, dal jsem mu své slovo a to také dodržím. Máš snad tušení, že kletba slábne či je snad příčinou záchvatů mého dědice?“ „Nesdílím tyto pochyby, Nejvyšší.“ „Spoléhám na tebe, Lagaši.“
Jarů, doprovázející přestaveného, měl na tváři ledový výraz. Pocity jako pravda, spravedlnost a soucit v jeho srdci zmrzly na kámen. Měl dobrý důvod postavit se krutosti! Nikdo nemá právo posuzovat jeho činy, aniž zná všechny souvislosti. Minulost nelze změnit a on si byl jist, že by postupoval stejně i dnes. Ubohý Lagaš, plazící se před Šestým, co ten ví… Jen kdyby přišel na to, co otravuje postupně srdce i mysl Darafe Sedmého. Existuje tolik neznámých nemocí, tolik neprobádaných otrav a alergií, tolik možných kouzel a prokletí. Zachvěl se. Myslí mu projela vzpomínka jako had. Ona by se jistě nevydala cestou pomsty a zabíjení. Matky přece vždycky své děti chrání, ne?
Lonnie konečně dostala příležitost. Pyšně prolétla kolem boční věže univerzity a zamířila k otevřenému oknu v zadním traktu. Ze země ji s nadějí sledovaly desítky očí, ukrytých v okolí budovy. Tiše se přehoupla přes parapet honosně zařízené místnosti, která z obou stran přecházela do dalších komnat. Trefila se hned na poprvé. Lépe než čekala. Mezi polštáři, na zemi zády k oknu, seděl Darafe Sedmý. Houpal se ze strany na stranu a mluvil sám se sebou. Proto ji nezaslechl. Lonnie netušila, jaké měla zatím štěstí.
„Mluv se mnou,“ volal, „bojím se! Prý jsem roztrhal tři lidi, slyšíš? Zblázním se strachem. Musíš mi pomoci, jsi přece má matka! Vím, že mne miluješ, jsi jediný, komu věřím. Chci být vládcem, o tom nepochybuj! Spolu dokážeme nevídané věci. Slíbila´s mi nové země, pamatuješ? Nikdy mě už nesmíš opustit, už nikdy! Můj otec nic netuší, hlupák, izoloval mě jako nakaženého morem. Je však podezíravý a ostražitý, nesmíme mu dát záminku k pochybnostem o tvé kletbě. Lagaš je starý a nemocný. Zato já jsem silný! Pohřbím s ním to temné tajemství navěky. Cítím, že jsi se mnou, dej mi sílu, matko!“ Lonnie se natáhla, aby lépe viděla. Chlapec držel v ruce černý kovový tepaný kruh, uvnitř kterého se splétaly další prstence. Náhle nehybný předmět jako by ožil, vysmekl se z rukou mladíka a letěl přímo proti Lonnie. Vykřikla leknutím a bez váhání vyskočila z okna. Vzduch byl její spojenec. Až do dnešního dne. Jako dech z těla vysála neznámá síla její energii. Lonnie nevnímala křik zdola a později ani paže toho, kdo se snažil zmírnit její pád. Už v té chvíli se cítila lehká jako vánek. Překvapenému zoufalému Vansovi přeříkala, co nahoře zaslechla. Slovo od slova, bez vysvětlování, jako by jí chyběl dech. A především čas.
Darafe šokovaně hleděl na ženu padající k zemi. Když zaslechl zaklepání na dveře, vykřikl hrůzou a běžel se schovat do nejvzdálenějšího kouta své ložnice. O samotě, bez spojení s matkou, byl vyděšený jako malé dítě. Jarů vešel a jeho první pohled padl na magický předmět, opuštěně ležící na podlaze. Spěchal jej sebrat a horečně jej přitiskl k hrudi. Cítil jeho teplo a namlouval si, že rozumí jeho řeči. Ale opak byl pravdou, potřeboval překladatele. Má vše pod kontrolou, žádný strach, Sera čeká v zamčeném pokoji. Vyděšená a svým způsobem už cizí, ale on ji velkoryse ještě jednou a naposledy zachrání. Dovolí jí stát se mostem mezi ním a tou, jež je zakletá v symbolu. Slíbí Seře ochranu před nucenou přeměnou a ukryje ji na bezpečném místě. V tuto chvíli sám věřil tomu, že slib splní. Vrátil se ve vzpomínkách o pár let zpátky. Znovu viděl před sebou její tvář, oči plné důvěry a náklonnosti. Kde se toulal, když se v nich zračila hrůza a strach z nevyhnutelného? Proč mu osud nedovolil zasáhnout, dokud byl čas? Srdce mu bušilo a zakletý kruh tepal ve shodném rytmu.
„Jarů?“ zakňoural chlapec nejistě. „Jsem tu s tebou, Sedmý.“ „Moje!“ vzkřikl mladík rázem hněvivě a vyrval léčiteli předmět z rukou. „Jsi pod mocnou ochranou, Darafe, používej ji uvážlivě. Rozvaha a trpělivost tě mají zdobit, nikoli svazovat. Budoucí vládce musí zajistit zemi rovnováhu a mír.“ „Nejsem zkušený jako můj otec, ale silný jsem dost.“ „Tvá síla pochází z lásky, nezapomeň.“ „Vím, ta její je nesmrtelná, že? Proto nemusím pochybovat. Ale dosti slov, i stěny mají uši. Vyřiď otci, že jsem zdráv. Tu vražednici z řad Transformovaných jsem sám zneškodnil. Kdybych netrávil čas v tomto vězení, byl bych pod ochranou eskorty a můj život by nebyl vystaven útokům!“ Jarů poslušně vycouval.
Ó, jak se mýlíš, mladičký vládče, v otázce lásky, která tě po letech spojila s matkou. Jak neuvážený je tvůj odpor k Transformovaným. Vždyť jen jim bys měl dnes děkovat. Právě jejich energie, jež z nich začala po transformaci proudit, přitáhla tu, jež je zakleta v symbolu z krajiny snů a prokletí, živila ji a dala nám šanci na trvalé spojení s její duší. Jak však může poselství lásky vyvolávat záchvaty zabíjení a krutosti? Toho by ona přece nebyla schopna! Snad dědictví po otci? Co zkaženého dědí se z generace na generaci? Pomsta? Zášť? Copak touha po bohatství a moci dokáže přervat všechna pouta mezi lidmi? Jarů se cítil nekonečně unavený.
Ukázněné shromáždění kolem Vanse se po smrti Lonnie změnilo v nezadržitelný pomstychtivý dav. Eskorty, které se spěšně stáhly k univerzitě, neměly rozkazy zabíjet, jen zajmout. Jejich velitelé poslouchali rozkazy svého vládce. Vojáci byli překvapeni bojechtivostí zachráněných, vždyť doteď to byly spíše oběti, tišší spořádaní lidé. A ti všichni se nyní bez rozmyslu rozešli proti zbraním jako lavina. Transformovaní se poučili z chyb Lonnie a vzdali se přímého útoku na univerzitu. Navíc, jakmile se přiblížili na určitou vzdálenost k zadnímu traktu, jejich schopnosti ochably. Vrhačům ohně se z rukou sotva zajiskřilo, spodní vody se před vodnicemi zavrtaly do hlubin země a mistři telekineze si byli stěží schopni silou mysli zavázat tkaničky. Kolem univerzity se rozprostřel tábor obléhatelů. Čekali na znamení, nebo na pomoc. Anebo zázrak...
„Jak to děláš? Předtím tu ten znak nebyl.“ „Špatně ses asi v tom šeru díval,“ Sera se blížila ke zdi se zatajeným dechem, trochu se třásla strachem a trochu zvědavostí, „stačí se dotknout, ale je to poslední věc, kterou bych chtěla udělat.“ „Musíš, jinak na to nepřijdeme. Nic se nestane, věř mi.“ Nevěřila. Anebo ano, tak jako Jarůovi. Nechala své prsty přiblížit tajemnému ornamentu.
Nic se neboj, můj drahý, nikdo ti neublíží. Já se o tebe postarám. Musíš vyčistit svou zem od zrádců. A začni od svého otce. Přichystal mi krutý osud, ty jej také nešetři. Spolu dokážeme cokoli. Nebude to trvat dlouho a spatříš mě tváří v tvář. Potřebuji jen více té transformované energie. Urychli přeměny těch poškozených lidí, ať se ti mocí a schopnostmi nikdo nevyrovná!
Sera měla užuž pocit, že vše pochopila, stačilo natáhnout ruku a tajemství by se rozevřelo jako dlaň… „Sero!“ vykřikl Bont vylekaně a přiskočil k ležící dívce. Spěšně ji odnesl z kaple. Když se ohlédl, znamení kruhu zmizelo. Slyšel hluk z nádvoří, po chodbách pobíhali rozčilení léčitelé v dlouhých hábitech, následovaní příslušníky eskort. Kamkoli odbočil, zjevoval se na stěnách ten pitomý znak. Sera přerývaně dýchala, ale srdce jí tlouklo pravidelně. Neměl ji k tomu nutit, sakra! Vtisknul se s bezvládným tělem do jedné z tmavých nepoužívaných chodeb zdejšího labyrintu. Co teď? Dokud bude ten nebezpečný předmět v rukou Sedmého, bude hrozba nad Transformovanými viset jako meč. Vládcové, odfrknul si, Šestý jako Sedmý, tváří se povzneseně a přitom si klidně z manželky a matky udělají kovový ornament, který nejvíc připomíná házecí talíř pro děti. A Sera je stále v bezvědomí. Hlava mu třeštila, bezvýchodnost situace ho stejně tak štvala, jako mrzela.
„Mistře Lagaši?“ zašeptal ohromeně, když spatřil šinout se chodbou ohnutou siluetu. Konečně trochu štěstí. Ten, kterého plánoval najít, stál jako zázrakem přímo před dvojicí. „Kdo jste? Nesete zraněného? Vybrali jste si špatný čas.“ „Patřím k Transformovaným, už jsme se kdysi setkali.“ „To je možné, nicméně nedůležité. Ta žena je po přeměně?“ „Tohle jí způsobil ten kovový kruh, však víte jaký. Ovládá Sedmého a vysává energii z ostatních. Darafe s ním mluví jako… s matkou.“ „Já vím.“ „No to se mi teda ulevilo,“ ušklíbl se Bont, „se vší úctou, Mistře léčiteli, dobře víte, jaké zlo se v tom symbolu skrývá. Proč nic nepodniknete? Z loajality k Šestému? Ze strachu? Můžete mne předat eskortě, můžete nás oba odvléct na přeměnu, ale tím nezastavíte šílenství, které stravuje Sedmého!“ „Nesmysl! Kletbu nelze změnit a ani to není potřeba, nemoc samotného dědice s ní nesouvisí. Není žádná síla, která by zakletou osobu dokázala probudit k životu. Hm… pamatuji si na vás, tvrdohlavý nezdvořák, který měl nějaké spory s jedním z mých předních žáků.“ „Už je to dávno, možná jsem se nezměnil, ale vím, že mám pravdu. Pomozte aspoň té ženě, to je teď hlavní.“ „Co se jí stalo?“ „Dotkla se symbolu kruhu, co se zjevuje na zdech. Slyšela její myšlenky.“ Lagaš znejistěl, to přece není možné. Vracely se mu tíživé vzpomínky na den dávno minulý. Jeho jasnovidecké nadání, které použil v té míře poprvé a naposledy, zjevilo vládci budoucnost, kde jeho žena sehrála velmi negativní roli. Země se v tom snu zmítala v nejistotě a chaosu a sám Šestý padl za oběť chorobné ctižádostivosti své manželky. Bylo správné prozradit své obavy. Bylo to jedině správné? Lagaš hledal odpověď každičký den zbytku života. Musel vyvolat kletbu, která ženu změnila v kus kovu, symbol začátku vnořeného do konce. Vězení bez bolesti, ale také bez života. Co by ji mohlo odtamtud vyvolat? Starý léčitel použil na Seru tajné rituály probuzení, neboť naznal, že není nemocná. Měl pochyby, co způsobilo její stav, když však Bont vysvětlil, v čem je Sera výjimečná, pochopil. Jen ten, kdo vnímá myšlenky jiných, by mohl za jistých podmínek slyšet i slova… ale ne, není to možné! To by byl konec! |
|
|