Potemnělý, posmutnělý, zvuk ticha poněkud záludný,

těžká přetěžká vůně nicoty,

jeho poloha připomíná fázi tvrdé dřímoty.

Muž sedící ve starém ošuntělém křesle,

je sám sobě přítelem,

nikdo nemluví, nikdo nehlesne.

Sám muž v zajetí svých myšlenek,

poloprázdná láhev whiskey a doutník napůl vyhořelý,

dlouho je tam na tom místě.

Jediná známka života,

je penis jeho ztopořený.

Pokoj jako hrobka halí se do tmy,

přítomnost onoho s pokojem splívá

a stín stromu mu zakrývá tvář,

v pokoji plném plném ticha je už smutný inventář.

Smutný pokoj prosvětlený

po letech chytil nový dech,

smutek, léta temnoty,

zůstala tam v těch zdech.

Uběhlo mnoho dnů, neděl,

doutník, whiskey, staré křeslo ošuntělé,

jen muž, ten už v tam neseděl.