Sladkých osmnáct

Když jsem šla tou ulicí.

Tak sama.

Bylo mi smutno a zároveň krásně.

Jenže ne dokonale.

Ta dokonalost mě opustila.

Nohy jsou těžké, jako z olova.

Cesta je dlouhá a nekonečná.

Hledám a nenacházím.

Je mi tak dobře. Je mi tak zle.

Nemám se ráda.

Za to jaká jsem.

Láká mě spoušť.

Miluju život a při tom se ho bojím.

Teď jsem se ztratila.

Nevím kam jít.

A jak, když nohy jsou tak těžké.

Jdu vstříc dalším dnům.

Lepším?

Stejným?

Odporným a smutným.

Neumim milovat..

Ztratila jsem kouzlo.

Už se nesnažím..

Ten stín.. Tak cizí.

Celá jsem najednou cizí.

A neumím s tím zacházet.

Propadám se do té cizosti.

To cizí je tak krásné..

Chtěla bych být taková.

Můj život od této chvíle bude probíhat jinak.

Chci zaznamenat tuto chvíli.

Je jedna z mála, možná jediná.

Musím změnit spoustu věcí ve svém životě.

Ale nejde to naráz.

Musím postupně a bojím se, že to nedotáhnu do konce.

Bojím se že zapomenu.

Myslím si na co chci a nikdo o tom neví.

Nemám před sebou co skrývat

a to je to co mě nebaví!

Musím vyházet všechny věci, které nepoužívám.

I když k nim mám nějaký vztah.

První krok ke změně.

Jak málo stačí, aby člověk viděl.

Stačí si rozsvítit.

A někdy člověk stejně nenajde to co hledal.

Hlavně mě nikdo nevychovávejte

a neříkejte co mám dělat.

Jen ti, kteří na to mají právo.

Povětšinou zasloužené a získané právo.