Na tý zahradě jsem znala každej strom.
Každou hroudu hlíny.
Ten vždycky trochu vyvrácenej plaňkovej plot
a obrovský železný vrata.
Přelézt je zamčený bylo pokaždý výzvou.
I s klíčem v kapse.

Úroda roků sklízená stále znovu.
Sad byl plnej letitejch ovocnejch stromů.
Některý prý ještě po Němcích.
To znělo tajemně.
Plody z nich se jedly s pachutí podivný sklíčenosti.
Věčnej koloběh pučení, zrání a tlení.
A já vždycky u toho.
Odhodlaná dívat se,
ochutnávat,
žasnout.
Jak kalendář dal.

Ten ořešák nám daroval sedlák z gruntu na návsi.
Prodával dům a stromu mu bylo líto.
Nechtěl ho tam nechat těm měšťákům: "Kdo ví, co to je za lidi..."
Říkal: "Je mladej, ale má dobrejch pět kilo ořechů.
Jsou velký jako pěst a skořápku maj tenkou jako vejce."
Táta vykopal jámu a strom do ní zasadil.
A hned vedle mladou meruňku.
Štěp, co koupil od sadaře na trhu.
"Tady je chladný podnebí, u nás na západě. Stejně to nikdy nedozraje..." – sejčkovala máma.
Těžko říct.
Meruňka byla ještě malá a ořešáku se na novým místě moc nedařilo.
Schnul, rostl spíš do země, plody lautr žádný.
Možná je tam na něj moc kyselá půda – radil někdo.
Posypte to místo vápnem, to by mohlo pomoct.
Asi pomohlo.
Příští rok na se na stromku vylouplo pět ořechů.

Chodila jsem se dívat, jak rostou.
Jako pěst velký nebyly, ale to chce čas.
Ta meruňka taky bude jednou plodit.
Budoucnost je obtěžkaná příslibama.
Tři ořechy nám odnesla veverka.
O zbylý dva jsme se podělili.
Za rok bylo ořechů sedm.
Meruňka ani jedna.

a ukládám je do sbírky Reynkových veršů, kterou mám v kapse.
Svůj malý podíl na tý roky vytoužený sklizni.