Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Ghanee (1.)
Autor: bangabasawa (Občasný) - publikováno 26.6.2000 (11:24:03), v časopise 27.6.2000
Martine, milý můj synu! Jsi moje největší radost, minulost i budoucnost! Tento dopis Ti píši v naději, že si jej snad někdy přečteš. Vím však, že jej nepíšu jen pro tebe. Píši jej též sám pro sebe, abych se vyznal ze svého hříchu a abych mohl zemřít s tím, že nebudeš žít v nevědomosti… .

Vždycky jsem byl člověkem, který si rád vymýšlel. Již v dětství byla má fantazie vždy o něco bujnější než u mých vrstevníků a to je co říct, neboť dětská fantazie vytváří obrazy tak pestré, že jej dospělý nedokáže stvořit a snad ani pochopit. Uzavíral jsem se do svých světů, jež stvořila má obraznost. Často mne surově vrhala do hrdinných zápasů se šelmami, s pouští nebo se sebou samým.
Moje matka si o mne dělala starosti a často mne posílala za ostatními dětmi, abych se zapojil do jejich her. Dětské hry mi však ve srovnání s mými fantaziemi přišly jednoduché a navíc jsem při nich nikdy nebyl hrdinou, kterého všichni obdivují. Býval jsem tehdy velký nemluva a snad proto i terčem veškerého posměchu. Jak jsem však mohl být jiný, když mne tolik energie stálo neustálé zápasení a rozplétání podivuhodných zápletek? Takové dětství uteče velmi rychle. Ještě jsem nedokázal pod svým velením dobýt Ameriku a již jsem těmto svým plánům nevěřil. Zkrátka jsem dospíval a mnohem častěji a intenzivněji jsem pociťoval doteky okolního, chladného světa. Smyčka sítě se kolem mne pomalu zatahovala a já jsem se skrze její drobná oka loučil se svým světem hrdinů a ideálů. Dospělost mne potom vyvrhla do cely reality, z niž jsem unikal už jen pomocí knih a svých podivných snů. Snů, které se sice svou podstatou nelišily od hrdinných zápasů, ale záminkami k vlastnímu hrdinství se staly věci mnohem, mnohem malichernější než je čest a odvaha. Kariéra, majetek a další záludnosti malovaly přede mnou krajiny tak lákavé, že jsem neodolal. Musím se však přiznat, že jsem byl z dětství ve svém snění velmi vycvičen. Proto jsem nikterak nešetřil na svých nárocích. Vysoko položená laťka mi tak umožnila alespoň si sáhnout na část věcí, po kterých jsem tehdy toužil. Jak jistě víš, nikdy jsme si nežili špatně a já dodnes věřím tomu, že právě díky mé fantazii.
Majetek a peníze mne ale ošklivě zhýčkali. Bylo pro mne čím dál obtížnější vytvářet jakési bludy a nakonec jsem to považoval dokonce za zbytečné. Proč taky? Svou celu jsem si zařídil krásnými věcmi, zásobil jídlem a ženami, tak proč toužit po pochybné svobodě? Byl to jakýsi druh nevděčnosti. Přestal jsem věřit ve sny a přání. Přestal jsem věřit v to, že cokoliv z toho co prožiji, nemá jinou příčinu, než v mých fantaziích.
Takto ukolébán, jsem ztrácel chuť ke všemu a pomalu i k životu. Obklopila mne prázdnota, která čpěla nedostatkem touhy po čemkoliv. Tento okamžik mne přivedl k myšlence, že smyslu prostý život mne zničí, pokud se nepokusím sáhnout hluboko do studnice mých fantazií, která snad ještě nevyschla. Byl krásný podzim a mne konečně omrzelo dřepět ve své zlaté klícce, do které jsem se tak rád zavíral. Potřeboval jsem inspiraci. Tu jsem však tehdy nepotřeboval jen já, ale i mé manželství.

Ellen jsem si bral jako usměvavou ženu, která neznala starosti, ne snad proto, že by žádné neměla, ale proto, že nebylo problému, na který by neznala lék. Tato její vzácná vlastnost mne plnila přesvědčením, že svět je nejkrásnější místo a lehkost bytí je vánek, který jen občas nabude na síle, ale nikdy mne nesrazí k zemi. Uběhlo 15 let společného života a vítr v plachtách našeho života pomalu začal měnit svůj směr. Lehkost bytí se stala nesnesitelnou a prázdnou, protože pokud život tvoří věci, jeho smysl uniká z každou další tretkou, kterou si oblíbíš. Ellen ztrácela původní lesk a upadala do podobné letargie jako já. Navíc ji mučila bezdětnost našeho manželství, kterou mi přičítala ve chvilkách zlosti. Po dítěti toužila více než po mně. Trápil jsem se. Chápal jsem to. Inspirace, kterou dítě bezesporu je, nám tedy také nebyla souzena. Padali jsme dál volným pádem a žili jsme v naději, že někdo, nebo něco nám dá křídla.
Tehdy jsem se rozhodl ukončit tuto tragedii a vdechnout novou naději troskám. Pronajal jsem v horách nádhernou chatu. No, spíše palác. Utíkali jsme před vším, co nás doma dusilo na čistý horský vzduch. Já se na měsíc vzdal vedení své společnosti a Ellen slíbila, že věčné řeči a výčitky kolem dítěte nechá rovněž doma. Utíkali jsme do chladného paláce, který se jen málo lišil od našeho honosného domu. Toto sídlo mělo spoustu pokojů, které jsem si snad ani všechny neprohlédl a bylo v něm služebnictvo, které splnilo každé naše přání. Nic levného…, ale proč neuštípnout ze zlaté cihly jeden kousek?

Vše probíhalo tak, jak jsme si představovali a slíbili. Dlouhé večery jsme trávili u plápolajícího krbu. Rozmlouvali jsme dlouho do noci o svých přáních, o sobě a o jiném životě. Vše z nás stoupalo jako dým z vonných tyčinek. Pomalu jsem objevoval to, co mne na Ellen vždy fascinovalo. Jej ženskost, její krásu, její upřímnost, její smích a její chuť do života. Milovali jsme se každou noc a často i přes den. Procházeli jsme se přírodou a obdivovali se mohutným štítům hor, které vrhaly kilometrové stíny do údolí. Dokonce jsem napsal povídku, ve které jsem barvitě vylíčil pocity šťastného člověka, úžas nad monumentálností skalnatých chrámů a vůní ženy. Příroda byla tím, kdo pomáhal naším duším na světlo. Svými neměnnými hodnotami na nás volala: ‚Štěstí jste vy!'. Jak říkám, vše bylo tak úžasné, že to vše bylo až neskutečné.
Chvíle štěstí mi zatemnily mozek a já měl z toho opojení brzy procitnout. Martine, ty zatím netušíš, že přese všechen svár, který mne čekal, jsem mířil k opravdovému novému životu, který jsem však měl žít ve starém kabátě.
Ve zdejší hospůdce jsem se seznámil z několika muži. Byli to vesměs velmi vážení lidé, kteří zastávali vysoké úřady. Soudce, ministrův poradce, pan profesor z jedné univerzity a ještě dva další advokáti. Paradoxně tito vážení lidé měli ukončit chvíle mého návratu k ženě. Jejich společnost mne tehdy nadchla. A dlouhé rozhovory z mou ženou se postupně přesouvaly do hospůdky k těmto pánům. Střídal jsem sklenici nejlepšího vína za pohár moudrosti. Má žena ovšem mé nadšení nesdílela. Přiznávám, že jsem ji od té chvíle mnohem více zanedbával. Svou nespokojenost mi hlasitě projevovala, ale nepochopila, že hospodská společnost přitahuje každou část mého těla jako magnet.

Jednou jsem se takto vracel po půlnoci zpět do chaty. Vešel do domu co nejtišeji, abych ženu nevzbudil. Chtěl jsem se tím vyhnout Elleniným vyčítavým otázkám a pohledům. Prošel jsem chodbou a nahlédl do velkého přijímacího pokoje. Krb ještě stále hořel. Stočil jsem pohled na pohovku a v matném světle jsem uviděl Ellen. Dívala se do zdi a v ruce se jí leskla sklenice s jakýmsi nápojem. Jistě o mě už věděla, ale dělala, že mne neslyší. Šel jsem k ní blíž.
"Dobrý večer, lásko" zašeptal jsem a sklonil jsem se abych ji políbil. Ucukla.
"Dobrý večer, pane. Přišel jste navštívit svou ženu?" odsekla.
V jejím hlase zněla ironie, kterou jsem znal. Přepadala ji vždy po několika drincích a byla nesnesitelná. Podíval jsem se na mléčnou tekutinu v její sklenici.
"To není nejmoudřejší. Víš, jak ti po tomhle pití bývá špatně." Starostlivě jsem se natahoval po sklenici, abych ji jí vzal. Přendala si ji do druhé ruky a postavila ji na stolek kam jsem momentálně nedosáhl. Usmála se.
"Pročpak vás tolik zajímá jak mi bude, když vás nezajímá, že už teď je mi zle! Kdepak jste byl?"
Cítil jsem, že se schyluje k nepříjemné hádce. Neměl jsem ani tu nejmenší chuť se do ní pouštět, proto jsem se rozhodl, že vycouvám.
"Však víš… Mám teď nějakou práci. Sejdeme se v ložnici. Dobrou noc!"
"Jdi si kam chceš…! Nechci tě ani vidět!!" křičela za mnou, když jsem pomalu stoupal po dubovém schodišti. V pracovně jsem si rozsvítil lampu, zapálil si cigaretu a hleděl jsem z okna do tmy. Už opravdu nevím, jestli jsem tehdy myslel víc na svou ženu, nebo na rozhovor se svými přáteli v té útulné hospůdce. Po cestě do chaty mne napadla myšlenka, kterou jsem si chtěl zapsat a na kterou jsem si právě vzpomněl. Natáhl jsem se po papíře a pohledem jsem zavadil o diář. Vzal jsem tedy do ruky nejprve diář a nahlédl jsem do něj, jak jsem občas dělával. Nalistoval jsem hledanou stránku. Zamrazilo mne. Před půlnocí bylo 16. září, Elleniny narozeniny.
"Sakra…!" zasyčel jsem.
Mrzelo mne to mnohem více, než se mohlo zdát a navíc se mne opět dotkl patový stav našeho manželství. Cítil jsem jak se moje vize našeho uzdraveného vztahu znovu rozplývá. Mám se jít omluvit? Mám rychle vymyslet dárek a jako by nic ji jít dolů popřát? Otázky mi letěly hlavou a já neměl na ani jednu z nich kladnou odpověď. Viděl jsem se jak přicházím do pokoje z gratulací. Ellen na mě hledí skrze zuřivost a slzy. ‚Ne, nevěřila by mi' blesklo mi hlavou. Rozhodl jsem se, že neudělám vůbec nic. Tuhle partii jsem prohrál vlastní nepozorností. Ustal jsem si a pohovce v pracovně a aniž bych napsal jedinou řádku, jsem po chvíli výčitek tvrdě usnul.

Výčitky? Říkáš si, že by jsi přes výčitky neusnul? Vrátil jsem se totiž v ten okamžik zpět domů, kde mne přepadaly stejné beznaděje. Nedokázal jsem se rozhodnout a nevěřil jsem, že nějaký z mých spásných nápadů by mohl pomoct. Vybíral jsem si proto nečinnost a snažil jsem se zapomenout. Byla to pohodlnost, která pomalu hromadí neřešené problémy a ty se potom na tebe nemilosrdně vrhnou. Dnes už to, Martine, vím.
Ráno jsem potkal Ellen v jídelně. Ve tváři měla stále stejnou grimasu jako minulého večera. Pohybovala se trhaně a velmi rychle. "Dobré ráno." Pozdravil jsem a pokusil jsem se o úsměv. Neodpověděla. Sedla si na židli a upřeně se na mne dívala. V jejích očích hořelo jakési rozhodnutí, o kterém jsem věděl, že bude definitivní.
"Martine, doufala jsem v tebe, jako jsem v tebe doufala, když jsem si tě vzala za muže. Tato dovolená skončila, jestli končí i něco jiného ještě nevím. Patříš do svého světa. Vnímáš jen sebe a vše ostatní je jen šum, který ses už odnaučil slyšet. Buď teď odsud odjedeš ty, nebo já."
Její odhodlanost mne překvapila, protože jindy bývala po takových hádkách smířlivá. Nedal jsem však na sobě nic znát.
"Myslíš to vážně?" ujišťoval jsem se.
"Jako nikdy"

V takových chvílích máš navybranou. Buď budeš, podporován svou ješitností, hájit svou nevinu, nebo přiznáš porážku, v tomto případě vinu a přijmeš beze slov její důsledky. Cítil jsem se tehdy na tolik vinen, že jsem si vybral druhou variantu. Oblékl jsem se a šel do vesnice. V nejbližším obchodě jsem si koupil největší batoh, který měli v nabídce. Byl jsem rozhodnut dojít domů po svých. 200 kilometrů!! Chtěl jsem tím, alespoň před sebou, odčinit manželský hřích. Sbalil jsem si většinu svých věcí a beze slova jsem náš přechodný domov opustil. Někde hluboko jsem však ještě doufal, že se Ellen za mnou rozběhne, nebo zavolá, aby mi zabránila v odchodu. Nestalo se však nic. A dal jsem za pravdu všem těm, kdož tvrdí, že hněv ženy může být stejně tak prudký jako hněv muže, někdy ještě mnohem prudší.
Supěl jsem pod tíhou batohu a zlostí. Bylo to poprvé co jsem utíkal z boje. Došel jsem, zalit potem, do vesnice a pomalu jsem začínal na své pokání rezignovat. Bylo mi jasné, že už neujdu ani krok. Musel jsem tedy něco vymyslet, jak ulehčit mým údům i svědomí. Vlaková stanice byla na dohled. Cesta vlakem, má romantická volba mne nadchla. Musela být ale vykoupena bezmála hodinovým čekáním na dopravní prostředek, který se, k mé tehdejší zlosti, nepodřizoval, a nepodřizuje ani dnes, přání jedince. Ztěží jsem se se svým objemným zavazadlem vsoukal do vagónu. Uvnitř jsem uhodil tři cestující, sedící v úzké chodbičce, do hlavy. Prošel jsem do první třídy a hledal volné kupé. ‚Nejsem typ na tento druh cestování' pomyslel jsem si. Příliš jsem si zvykl na pohodlí automobilismu a letištních hal. Přesto, že jsem si znepřátelil svou neobratností několik spolucestujících, neklesal jsem na mysli. Vstoupil jsem do volného kupé a sundal batoh ze svých bolavých beder. Rozhlédl jsem se a chystal se uložit své břímě v prostorné přihrádce pod stropem vagónu. Vzepřel jsem se tedy a zdvihl batoh nad hlavu. Byl příšerně těžký a po jeho tíhou se mi roztřásly ruce.

"Chcete pomoct" ozval se za mnou dívčí hlas a součastně s touto nabídkou se na mém batohu objevily drobné, jemné ruce, které ze mne sňaly část té tíhy.
"Děkuji vám" otočil jsem se za hlasem.
"Maličkost. Když můžu tak pomůžu. Máte tady volno" zeptala se mile.
"Jistě"
Byla to mladá žena, nebo snad dívka střední postavy. Kalhoty a triko obepínaly její nádherně vyvinuté tělo. Světle hnědé vlasy měla volně rozpuštěny a splývaly ji na ramena. Jejich barva doplňovala barvu jejich tmavých, čistých očí. Byla krásná. Nemysli si Martine, měl jsem tehdy na ženy velký vkus. Nebyla to rozhodně kráska, kterých se na mne dívají tucty z časopisů či plakátů. Byla krásná jako příroda, kterou jsem opouštěl. Sebou měla jen malý batůžek. Posadil jsem se k oknu a ona naproti mně. Nesměle jsem si ji po očku prohlížel. Někdy se naše pohledy střetly a ona se vždy na mne usmála. Uhýbal jsem pohledem. Měla úsměv stejně čistý jako oči, působil magicky a šimral mne v okolí žaludku. Vlak se rozjel. Já jsem se díval do krajiny, která se míhala za oknem a ona si četla v nějaké tlusté knize. Přemáhal jsem se k nějaké otázce, která by protrhla bariéru mlčenlivých pohledů a úsměvů. Dokonce se mi zdálo, že občas spustila knihu na kolena a docela nebojácně, se zájmem si mne prohlížela. Neměl jsem odvahu se na ni podívat. Její krása budila ve mně jakýsi přemrštěný respekt. Přitahovala mne, šíleně. Její vlasy visely volně ze skloněné hlavy a jen občas si je upravila za ucho. Pohupovaly se v rytmu kolébajícího se vlaku. Krajinu za oknem jsem postupně měnil za krajinu, která se rozprostírala přímo přede mnou.

"Kdysi jsem také rád čítával tlusté knihy, protože jsem se se svými hrdiny nerad loučil" odhodlal jsem se konečně k neutrální větě.
Usmála se. "To je učebnice, ale taky ráda čtu. Cokoliv", dodala rychle.
Začervenal jsem se a doufal jsem, že nejsem, se svým zájmem o ni, příliš průhledný. Jistě znáš ten pocit, kdy myslíš, že vše na tobě prozrazuje zájem o ženu, která se ti líbí.
"Kam jedete?" zeptala se.
"Vracím se z dovolené, která nedopadla právě tak, jak jsem si představoval" povzdechl jsem si.
"Hm, to mi se zatím nedaří vůbec nic podle mých představ"
Odložila svou knihu a jakoby čekala na další otázky.
"Neúspěch je bratr úspěchu. Oba je dobře znám." potřásl jsem při této "hluboké" úvaze hlavou.
Chvíli se na mne dívala, jakoby nepochopila mou odpověď.
"Mé sny se nemohou splnit, proto když nepřicházejí, nepovažuji to za neúspěch. Naopak, vždy mne přesvědčí o tom, že můžu někam utéct, že když budu chtít, tak nebudu sama"
Cítil jsem se při její odpovědí jako znovu zrozený, protože mluvila přesně o tom, co jsem kdysi prožíval sám a k čemu jsem se toužil tolik vrátit. Neměl jsem však odvahu jí začít vyprávět o svých snech, za které jsem se už hodnou řádku let styděl. Přišly mi dětinské. Mé nynější sny a přání mi však v ten okamžik přišly zbytečné, jako, když zhýčkané dítě žádá další hračku, která se nijak neliší od těch, které už má. Bylo mi líto, že se s ní nedokážu mluvit, jak bych to jistě před lety dokázal. Stočil jsem tedy náš rozhovor k ní.

Měla zvláštní jméno: Ghanee a bylo jí 25 let. Byla původem z jihu Indie. Její příběh mne neobyčejně zajímal. Stávala se pro mne velmi tajemnou bytostí. V dětství přišla o rodiče, kteří pocházeli z naší země. Od malička toužila po zemi svých rodičů. Byla to prý pro ni jakási posedlost. Po nepodařených pokusech, se jako černý pasažér dostat k nám, se jí to podařilo nedávno. Byla přijata na naší univerzitu. Dostala se do země, ve které, jak říkala, ji čeká velká budoucnost. Když jsem ji potkal, odjížděla z univerzity, kde musela přerušit studium. Nebylo ji přiznáno stipendium. Jméno školy, kde studovala jsem nikdy neslyšel. Když jsem se jí ptal co vlastně studuje, odpovědi se snažila vyhnout. Odpovídala mi: "Lidi", anebo lichotivě: "Muže". Bylo to zvláštní, i když v jejím vyprávění byla spousta věcí, které byly přinejmenším podezřelé, vše jsem ji věřil. Vyprávěla s takovou samozřejmostí a zaujetím, že to ani jinak nešlo. Její hlas byl dívčí a hebký. Já se nechal unášet vlnami jejího vyprávění. Bylo v něm sebevědomí a vše doplňovala gesty, které nebyly ani trochu přemrštěné. Pouze dotvářely vzhled a charisma této mladé ženy. O sobě jsem, v našem rozhovoru, neprozradil téměř nic, snad ji to ani nezajímalo, protože se neptala. Vlastně mi vcelku vyhovovala role cestujícího, či turisty, která, jak jsem si myslel, alespoň trochu voněla dobrodružstvím. Možná se směješ, já, když to píšu, směji se též. Zamiloval jsem se.
Čtyři hodiny jízdy uplynuly jako jedna a náš vlak líně vjížděl do stanice, kde jsem musel vystoupit. K mému nemalému překvapení vystupovala i Ghanee. Z jejího vyprávění jsem pochopil, že navštěvuje různá města, jejich univerzity, knihovny, náměstí a parky. Přespávala prý u "přátel", jak nazývala lidi, kteří ji u sebe nechali přes noc. Že máme stejný cíl cesty jsem netušil.

Vystoupili jsme z vlaku a Ghanee šla přede mnou. Potřásala vesele hlavou. Znovu jsem se kochal její postavou. Občas se otočila a usmála se na mne.
"Nedáte si kávu?" zavolal jsem na ni.
"Když bude i něco sladkýho…?" odpověděla šibalsky.
V nádražní kavárně jsme si sedli vedle sebe na dlouhou čalouněnou lavici. Popíjeli jsme kávu. Položila svou ruku na mou a řekla:
"Děkuji za příjemnou cestu. Jste dobrý člověk a za ty jsem vždycky vděčná. Cítím vaši duši"
Modlil jsem se, abych nezčervenal. Vřelo to ve mě, ale navenek jsem zůstával klidný (alespoň takhle jsem se viděl).
"To já vám děkuji. Protože závěr mé dovolené nebyl nakonec tak špatný" opětoval jsem dík.
"Nevíte kde tady ve městě najdu muzeum?"
"Jistě"
Na kousek papíru jsem jí nakreslil plánek cesty. Potom jsme už jen mlčeli. Nevím proč, ale nebylo to nepříjemné mlčení, kdy nevíš, co říct. Vyplynulo jaksi ze situace, které by slova jen uškodila.
"Budu muset jít. Je dost pozdě a já bych si ráda stihla prohlédnout expozici"
Vstala a chtěla se rozloučit. Přehodila si batůžek přes rameno a podívala se mi do očí. Usmála se a pohladila mne po vlasech.
"Mějte se tady krásně a možná někdy…", loučil jsem se s nadějí v hlase.
"Nashledanou"
Prošla skrze skleněné dveře kavárny a zmizela mi z dohledu.
"Možná někdy, možná někdy…." Opakoval jsem si pro sebe. Nepřijal jsem tuto svou odevzdanost osudu a vyrazil jsem za ní. Doběhl jsem ji, uchopil za rameno a otočil tváří ke mně.
"To je nesmysl, přeci musíte být unavená. Cestujete déle než já. Určitě si chcete odpočinout. Zvu vás k sobě. Můžete se osprchovat, najíst, přespat u mne a zítra vám muzeum osobně ukážu." Sypal jsem ze sebe tyto necudné nabídky a jistě bych ji toho nabídl mnohem víc, kdyby mne nepřerušila.
"Dobře" přijala mé pozvání, aniž hnula jedinou brvou.



Poznámky k tomuto příspěvku
Čtenář - 27.6.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Vea (Občasný) - 27.6.2000 > Moc hezká povídka a zajímavá. Líbí se mi :) Ale co Ellen? Docela mi je jí líto...
Body: 5
<reagovat 
Martin (Stálý,Redaktor) - 28.6.2000 > Jak jsem videl v uvodniku Martine ... ihned jsem zareagoval :))) ... nicmene tu Tvoji povidku jsem si vytiskl a cetl si cast vcera v tramvaji a dneska jsem ji docetl. Ten pribeh je pekny tim, ze je uplne obycejny, je psan dle skutecnosti ? Dovedes vychytat kazdou chvilku, mas smysl pro detaily ... je to vice nez-li dost dobry!
Body: 5
<reagovat 
SOFIE () - 28.6.2000 > je to jako sen, který bych Ti záviděla...........
Body: 5
<reagovat 
Smíšek (Občasný) - 30.6.2000 > Moc hezky napsáno je to dost působivé. Dá se tomu věřit? Jdu číst pokračování ...
Body: 5
<reagovat 
A.P.D. (Občasný) - 5.7.2000 > Nemám co dodat (nejen u této povídky)a hluboce smekám. Opravdu!!
Body: 5
<reagovat 
HACKMAN (Občasný) - 11.7.2000 > dobre se mi ctes...jsem rad ze tady pises..snad jen mala technicka poznamka..pis mozna kratsi veci aspon sem na internet, mohlo by te cist daleko vic lidi
Body: 5
<reagovat 
Dusan (Občasný,Správce) - 31.7.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 2.11.2000 >
Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 6.12.2000 >
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter