netušil jsem, jak může být překvapivý nákup v tabákovém obchůdku. vejdu a u dveří dívčina se svým stánkem cigaretové firmy, a tak žoviálně předem hlásím: „nekouřím“. dívčina odtuší: „vždyť já vím, pane“. otočím se zasažen. „a že netušíte, odkud vás znám“ a klidně si mě plácne po zadku.
co všechno proběhne myslí vteřiny před smrtí, už i hollywood popisuje, ale mou vteřinu úžasu mám jen pro sebe. tedy, jen pro sebe... si můžu jen namejšlet. filmaři by si pošmákli na mém obličeji. mám se usmát a být potěšen? mám se tvářit uraženě jakožto právoplatný zástupce a mluvčí mých půlek? mám nevidět? ale můj překvapený, vyděšený výraz si mluví sám za sebe! „no servírka od pavla“ . „aha, no jasně“. a zvyklej na každodenní poplácávání po mé zadnici od mladých holek se otočím a horečně se snažím přimět mozek k příčině nákupu. „a teď si nevzpomenu“. nakonec naštěstí zahlédnu „svůj časopis reflex“ v poličce a klidně prchám.
|