|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Dešť, aneb pohled okem zrozence z hvězd.
pocta princům a princeznám…
Zelený blesk prošlehl oblohou! A na vyprahlou ulici se začal snášet vlahý déšť, který umyl kyblíček od písku, který dítě ztratilo. Lidé koukají z oken a děkují. Komu děkují? Bohu?! Poslední kousky človíčků běží domů usušit tričko. Déšť je vlahý, ale tak příjemný. Skupina bláznů si pohrává s kapkami a jiná s deštem tančí blues. Vlahé, jarní blues.
Je tak řka léto, jaro míjí. Svět se stále točí po své vypůjčené ose. Planetky na něj svítí, jako malé bodové lampióny a my jsme středem vesmíru. Jsem malý princ uzavřený uvnitř skleněné koule. Co jste vy? Jste také princezny a princové? Máme krále? Sedíme v tom dešti a koukáme na padající kapky, které stékají po obrysech listu. Jsme mokří. Já, ty, ona, on, my, vy, oni… Jsme mokří a to nás spojuje. Smějeme se na sebe a bavíme se vlastní hloupostí… „Proč nemáme deštník..??!!“
Školu máme za sebou. Nebo pod sebou? Kde vlastn ě?! Tentokrát na lidi kašle, všichni jsou doma a koukají na televizi. Jsme sami v tom dešti a mokrá tráva je naše postel. Jsme sami“se“sebou… Točíme se na lampě! Můžeme?? Nikdo na nás nekouká a zákon sedí v teple. Ulice je hřiště a my nemáme míč. Pohráváme si s realitou. Realita se stává snem a sny reálem. Realito? Jsi tu?! Kaluže jsou modrošedé oceány a průchody dočasné schovávačky. Schovávačky milenců a milenek. Baví se, hádají, usmiřují, líbají… a co dál?!
B ěháme po ulici a setřepáváme na sebe kapky deště ze stromů. Jsme malé děti, i když už na to nemáme číslo bot. Jsme mokrý potencionál národa. Sundáváme trička a do rytmu blues se snažíme v běhu vyhnout kapkám. Polku jsme už zapomněli a při waltzu si šlapeme po nohou.
Jsme ztracenci z hv ězd, každý ze své planetky. Na některých planetkách neprší a je tam pořád sucho. Majitelé těchto planetek pak musí běhat po své drobné zemičce a neustále zalévat svůj kaktus. Nebo narcis? Centralizujeme se pouze jen a jen na ten náš kousek zeleně… i když píchá…Máme tam i židli, na kterou se posadíme, když nás rozbolí nohy. Dáme si sodofku a vyhlížíme déšť. Jiní z nás mají jiné planetky. Tam pro změnu mají déšť pořád. Tamní planetka je pořád zelená. Ale kdo má pořád trhat plevel kolem květiny?! Na tamtěch planetkách je taky židle, i s deštníkem. A pokud se unavíme věčným trháním plevelu, posadíme se pod deštník, dáme si horký čaj a vyhlížíme slunce. Někdy se počasí změní a vyjde duha…jsme věčně nespokojení…???!!!
Déš ť houstne a hrom si hraje své sólo… už nám dochází síla běžet dál. Zastavujeme se a pohráváme si s myšlenkou někoho obejmout a jít domů… Domů, na večeři a do teplé postele, budeme nemocní?! Mocní? Nebo ne mocní?! Máme svou planetku, máme vlastní hloupost, máme … co bychom ještě chtěli…?!! Nevím, co máte vy, ale tohle považuji za hodnotný majetek. A vy to víte …
|
|
|