Blouznění za úplňku

 

Lunou osedlána noc se divoce vzpíná

až hvězdy od kopyt za obzor padají,

šedivé spony mraků v letu rozepíná

a oddává se větrům, jež ji laskají.

 

Až tiše někde pod ní rozpláče se hlína.

Kořeny stromů chce stoupat nahoru,

roje všech létavic vzít do vlastního klína,

v objetí s nimi se dvořit obzoru.

 

Pod spanilou tou jízdou i já, jako po sté,

snažím se marně nalézt zas a znova

pojmenování pro to, co mi v dlaních roste

a ani dnes však nenacházím slova.