Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Mrtvý promlouvá!
Autor: Arrheton (Občasný) - publikováno 5.2.2010 (14:26:39)

Je tomu několik let, co byla u města Amiens nalezena malá mosazná schránka. Její povrch byl zkrášlen neumnými rytinami v podobě girland a meandrů. Na fazetu schránky nechal neznámý majitel vyrazit citát:

 

„Ó, přátelé, až budu mrtvý, pěstujte na mém hrobu vrbu, tolik miluji plačící listí, tlumí světlo a dělá je příjemným. Její stín způsobí, že země, ve které na věky spočinu, bude mi lehká.“ (Alfred de Musset)

 

Obsah schránky činil deník v pokročilém stádiu rozkladu. Jediné, co se podařilo zachránit, byly tři poslední popsané stránky. Vydaly toto svědectví:

 

Kóta 514: 5. srpen 1918

 

Eli! Eli! Proč jsi mě opustil!

 

Kapi kap, kapi kap, to dopadají kapky deště na střechu podzemního krytu. Je celá děravá. Zvuk deště ale uklidňuje. --- Pramínky vody stékají po stěnách a vpíjejí se do blátivé hlíny. Pohroužen v odevzdanost na ně hledím, ale nevím, zdali bdím anebo sním. Snad je to skutečné, poslední záchvěv mé mysli, mihotavý záblesk strastiplného života na Zemi... Zdá se mi však, že žiji v pekle, které vytrysklo na tuto zemi, a vše hladově a neukojitelně pohltilo.

 

Zde žijí draci

 

Tma zahalila krvácející krajinu a počala noc. Tu udeřil blesk a nastávající krupobití začalo neurvale bušit do dveří svoji třítaktovou klavírní etudu: smrt děs hrůza, smrt děs hrůza, smrt děs hrůza........ Plíživé stíny mrtvolných myšlenek obcházely okolo, slyšel jsem vrzání jejich bot. --- Znaven jsem poklesl hlavou a upadl do zkratkovitého snu. --- Burácející zvony. Bortící se domy. Kněz kropí dítě svěcenou vodou. Postava v plamenech se klátí k zemi. Mnich v lotosové pozici upadá do tranzu v Óm. Pohřební hostina. Dívka se slámovými vlasy. Úder do bubnu. --- Probral jsem se s úlekem, celý rozrušený a neklidný. V hlavě jen jediný nedokončený snový obraz, nekonečný oceán se svými nezměrnými hloubkami. Kdo ho jednou uvidí, již netouží po ničem jiném... Jen rozplynout se v něm, splynout s jeho podstatou a... stát se jím.

 

Kóta 514: 6. srpen 1918

 

My, spoutaní potomci člověka...

   

Nad tmavou oblohou zazářili ranní červánky. Již jen pár pomíjivých okamžiků a pleskavý zvuk dopadajících kapek bude přehlušen zlověstným duněním děl. Tehdy se řezníci opět dají do svého opusu, kulomety budou plivat zkázu a plamenomety zvěstovat evangelia záhuby. ---   Přemítal jsem. Již jen několik prchavých chvílí, kdy válka bude tak blízko a přeci tak neuvěřitelně daleko. Člověk v ní může ztratit svůj život lehce a náhle a proto intenzivně prožívá každý zbývající okamžik, chytá se odrazů unikajících rafiček na cifernících hodin, přebývá v oblastech mezi časovými pásmy, které se nikdy neprotnou ve stejném bodu. Jeho pocity jsou ryzí a očištěné, skutečnost se stává hmatatelným spirituálním prožitkem. Pochmurná všednost dní nabývá iracionálních rozměrů, kdy veškeré dění je zahaleno mlžnou oponou, a tudíž život a smrt splývají v jeden nedělitelný celek, smrt je tedy samozřejmá a všudypřítomná. Lze ji pocítit ve všem, neboť vše je již odsouzeno a očekává svoji exekuci. Lidé, zvířata, příroda i díla člověka, stojí si rovni po boku jako nikdy předtím u soudcovské stolice osudu, obžalováni a nevyslechnuti kráčející již na půli cesty po hřbitovní stezce ku nedalekým hrobům. Svět je pak neskutečně reálnější, ovšem realita ožívá poté k novému bytí v utopické říši nereálna.

 

...kdož jsme a kdo ví, kudy ubírat se budou naše cesty kříži lemované...

 

Déšť ustal a ze země se vyplazily potrhané cáry mlhy. Vysvitnuvší slunce je zkrápělo svými paprsky a nemilosrdně utínalo přerostlá chapadla. Vzduch jiskřil zlatavými kapičkami. V hlavě mi vytanuly vzpomínky na nedávnou událost. I tehdy na mne totiž padalo zlato z nebe. Bylo to zlato poznání, dar ducha všemohoucího. --- Ležel jsem tenkrát po bitvě vysílen na lesní mýtině. Jaký to byl slastný okamžik pro moji duši, jaký osvobozující to okamžik mého vykoupení. Kdesi daleko od domova, počítal jsem beránky na malebné obloze, mé ruce hladily sytě zelenou travní pokrývku a mírný vánek mi olizoval tvář. --- Duha vykouzlila na obloze barevné spektrum. Zdálo se mi, že je mým mostem do věčnosti. Pohleděl jsem tam a vnikl do ní. Pocítil jsem spojení muže a ženy, pravý orgasmus a extázi skrze duchovní obrození, zvěděl jsem tajemství: Člověk se rodí proto, aby zemřel. Je krásné žít, ale ještě krásnější je umírat. Smrt je nevyhnutelným vrcholem lidského života, ke kterému vše živé od svého zrození směřuje. Je tím konečným smyslem všehomíra, který všichni lidé hledají, ale se strachem v očích od něj utíkají, když ho náhodou objeví. Jak ušlechtilé je žít a zemřít v této době. Člověk si však čas a způsob smrti musí vybrat sám, neboť jedině tehdy jeho neklidný duch dojde usmíření v dokonalé shodě svobody, bytí a nebytí.

 

Krev krvi, prach prachu

 

Mezitím slunce zaplašilo mlhu a jen šumění hvozdů v dáli šeptalo mi do ucha, že prý nastal již čas, nový den života ve smrti mé, den všech dnů. Jen odvahu... vylézt ze zákopu a kráčet po bojišti, jako temný přízrak hledící do slunce, ubírající se k té jámě lvové a zářivé. --- Už slyším trubky hrát, trubadúři skrytí za hlavněmi zbraní pějí mi smuteční pochod. Moji mrtví druhové, jejichž těla leží nedaleko, budou mi dělat smuteční doprovod. Rakev si však ponesu sám, neboť můj trup jest rakev a mé nohy jsem já. Díra od granátu bude mým hrobem. Válka bude mým hrobníkem - medaile mám na sobě, pohřbím se s poctami... A až se rozehřmí děla, to bude má smuteční salva... Ostatky mého těla poté zapadnou mezi kamení a shnijí. Jednou na nich snad vyroste les... v jehož míze bude cirkulovat moje krev a po kůře stékat můj studený pot.

 

Psáno velice nečitelně, zřejmě třesoucí se rukou:

 

Nechť, až kyvadlo hodin odbije dvanáctou hodinu mého života, šrapnely a kulky rozdrtí mé tělo na prach... Kousky kostí a masa ať jsou ohnivými víry dělopalby vyneseny až do závratných výšin a tam předány vzdušným proudům, které je budou dále vláčet nadzemskými krajinami, aby poté spolu s deštěm dopadly na hladinu řeky Somme, a některým z nich, jenž nespolknou nenasytné ryby, ať podaří se doplout k oceánu a vlít se do něj, čímž bude symbolicky učiněno zadost duchovnímu splynutí prachu s věčností... „Amen!“ snad se přitom ozve z Mariánského příkopu a poté umlkne navždy.

 

O autorovi, vyjma toho, že je francouzského původu, není nic známo. Jeho kosti ale pravděpodobně leží poblíž místa nálezu schránky. Podrobný archeologický průzkum však zatím nebyl udělán. Zajímavé informace ovšem uvedl nálezce schránky, prostý zemědělec z blízké vesnice. Na místě nálezu prý roste háj asi osmdesátiletých stromů zdejším lidem neznámého druhu. Ze stromů údajně vždy v srpnových dnech stéká krvavě rudá pryskyřice, říká se jim proto „plačící vrby“.



Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 5.2.2010 >
Doporučil 
<reagovat 
Uther Pendragon (Občasný) - 5.2.2010 > Hezký začátek..
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter