Před dvěma lety jsem byl v Bohnicích na paviloně 27 (nahoře), kde se usilovně snažili pečovat o moji duši. Zdaleka nejen o moji, bylo nás tam 8 chlapů a 10 ženských na dvou pokojích. Takový minikolektiv v maxipokojích. Péče o duši byla dobrá, selhávaly však léky, takže v souhrnu bylo všecko na nic. Na paviloně byly dvě doktorky: Tereza a Eva. Jejich příjmení si už dávno nepamatuji. Já si je nepamatoval ani během pobytu a proto jsem jim říkal křestním jménem.
      Eva mě neměla ráda, protože pokaždé, když jsem dostal nějaký nový lék, běžel jsem do Páté kolony, kde jsem vystál frontu na počítač a na www.zdravcentra.cz jsem si prohlížel možné negativní účinky tohoto léku, o nichž jsem se pak s Evou snažil sáhodlouze diskutovat.
      Tereza mi naopak slibovala, že když zvýší dávky Remoodu, který jsem tenkrát bral, tak že mi bude líp. Nebylo.
      Můj pobyt na paviloně 27 skončil neslavně. Tereza odešla na dovolenou, já měl na pokoji konflikt s jedním pacientem, který mně vyhrožoval. Já to okamžitě běžel hlásit sestře, protože kdysi jsem po takovém "konfliktu" přišel o tři zuby. Nakonec to rozhodla Eva: další mužský pokoj už tady není, musíte jít na jiný pavilon. Na třicítku. Nebo domů.
      Na třicítku se mi vůbec nechtělo, právě tam jsem přišel o ty tři zuby. Zkoušel jsem si ještě stěžovat u Lájoše, což byl primář s maďarským jménem, ale Lájoš se se mnou vůbec nebavil. Domů jsem však jít nemohl a vlastně ani nechtěl, protože mi bylo parádně blbě, vzdor podávaným lékům. Nebo snad právě díky nim, oni to psychiatři mnohdy sami nevědí, jen to před pacienty nepřiznávají.
      Nakonec se ta třicítka ukázala nejlepší volbou. Byla tam totiž moc dobrá doktorka. Irena. Samozřejmě jiná Irena, než moje obvoďačka. Řekla mi hned na úvod:
      „Léky, které vám dávali na paviloně 27 vám zjevně nedělají dobře. Zkusíme něco jiného.“
      Tohle vám dnes řekne v Bohnicích málokterý doktor, protože riskuje, že pacientovi bude ještě hůř. Jako první lék vyzkoušela Irena Wellbutrin. Na internetu jsem si našel, že po něm může být pacient agresivní – a právě s tímto nežádoucím účinkem jsem měl z minulosti neblahé zkušenosti. Irena však neustoupila, Wellbutrin jsem bral a dokonce mi po týdnu zvýšila dávku. Já po něm měl jen úzkosti, ale zato pořád. Proto jsem před propustkou lék vyplivoval, abych nezešílel z lidí v metru. Když jsem to pak Ireně řekl, Wellbutrin vysadila a nasadila mi Cipralex. Ten postupně zabral a beru jej dosud. Několikrát mi jej doktoři změnili, dokonce jsem si jej na čas změnil sám, ale vždycky jsme se k němu vrátili.
      Bohužel, Irena Sgallová na paviloně 30 nezůstala. Byla tam jen na záskok. Pak se tam vrátila "sněžná královna" doktorka Fabiniová, která by si na takové změny léků netroufla. Sledoval jsem na internetu, co vlastně dělá Irena Sgallová. Nějaký čas byla vedoucí lékařkou na Centru krizové intervence, ale už není, vedoucím MUDrem je na CKI je někdo jiný, úplně neznámý. Irena Sgallová z Bohnic odešla. Je to smutné konstatování, ale opravdu dobří doktoři tam nikdy moc dlouho nezůstávají. Proto se jako pacienti musíme spokojit s těmi průměrnými a někdy bohužel i s podprůměrnými. Z takových mám pokaždé hrůzu a v Bohnicích znám takové dva. Ti tam naopak zůstávají, protože by se nikde jinde neuplatnili.