Z mých dlaní sálá teplo, cítím ho celé dny, nejde ho zahnat ani necítit. Je tu se mnou, na čele, loktech a nohou, všude kam je položím, tam je, tam ho cítím. Rozběhnout se s nimi co nejdál od těla, nechat je ofukovat větrem; jako pták neschopný letu proběhnout celé pole, necítit jejich horko na zbytku své kůže, to bych si přál. Jejich žár však začne pálit je samotné, pak není kam utíkat, před čím se skrývat. Dlaň z dlaně nevyrvu.

     Z mých dlaní sálá teplo jak z kamenů vyhaslých ohnišť. To plameny, jenž vzešly z rukou mých předků, je rozžhavily. To spalující žár těch ohňů, to ten mi nedá spát. Ve dne v noci, stále hřejí, jsou jak černý popel spálenišť, jak upálená těla bitevních polí.

     Mráz zimních nocí, sníh a led, ani ten mi neulehčí, ony stále hřejí. Jakoby lidská dlaň byla spojena s ohněm, jako jsme my spojeni s ní. Dlaň z ohně nevyrvu, zní mi hlavou. Tak jak se zbavit toho krutého žáru, jenž nemá konce?! Jak jen uniknout žáru lidství... Snad skočit. To by pak z dlaně člověka, z něho a z ní, zbyl jen kus masa, chladný a klidný.