A spásné ty slzy,už hořící tváře
neztiší,vyschly.
Ze srdce kámen, co dýchat nedá,
nevyrvu.
Ani z hlavy sny,co neexistují
A na ně se prokletí valí....
Prokletí, co od začátku znám,
jenž je mým spasením.
Vždyt´ život nechtěla, tak proč
jste jí ho dávali?!!
Už nelze víc, s láskou žít, či ani s
láskou umírat.
„To ne !!!“
Ten nevinný řidič, nesmý být můj kat.
Pak zatroubí vlak, co v uších rozzvoní,
mou písen´ jedinou,,
písen´poslední....
A v očích odlesknou se,
křídla černá, havraní,
ta, co přinesla ranní svítání.
A poslední cestou jsou koleje.
Nechci příliš...
Ne, odejít jako nenáviděný vrah,
snad jen naposled vydechnout,
jako nepochopený sebevrah.
A nic už nezastavilo, to tělo na
kolejích,
z něhož duše, dávno odešla,
sny...a ….naděje
to nekonečné čekání,
dávno odpluly....
…......snad jen,
co tváře by
ztišily,
kapky deště,
jež se neobjevily.
|