Slzel jako po přečtení Astrid Lindgrenové, obrátil se na bok, schoulen v náboženské křeči, s řečí překotnou na rok, dva, usnul.
Germáni a vikingové, bok po boku s nimi putoval starou Evropou. Purpurové sněhy překračoval a cukala mu víčka.
Kamenné valy hroutily se pod jeho bosou nohou a lásky čas byla jen ozvěna budoucího jasu: metafora sutin v osvícení.
Rozerval si kabát á la kruté ráno nemocného barda, bastarda od zaběhlé feny, a ženy by rád pokořil a drtil je kameny na prach.
Strach a chtíčem rozšířené chřípí, dral se do hor, horlivě maloval otisky chodidel do sněhu, a stále bos, obrazec odhodlání rýsovaný muži.
V leže prošel několik set vyšlapaných cest, věrozvěst tak nadnášíval jeho kroky. Nechal se jím vést: rok i dva, snadno by s Elvisem vplul i do spánku, do zámku ale nikdy nevstoupí.
|