Já, laskavý had

Jablko svodů podávám.

Tohle je číše mého života.

Má erbovní  karta tarotová.

Má řehole, smutná  pohárová

královna. Takhle se v té větrné

smršti  oživlých karet ohýbám.

Já smutný nezlomený had.

A vy vidíte  strom bílý

propadlé tváře má, vlasy, nu

hádky šedivé, šermující k nebi

jak slepecký němý  prstoklad.  

Zvrásněný stejně jako moje tvář.

A já blázen, v kartu Blázen vtělená

na kraji propasti skotačím. Sama

v té přeholé přesmutné pustině

Jen jedna planá jabloň roste tam

jedna planá láska, zplanělá žena

a první důvodný i  planý strach.

Pro zrazenou lásku proměněna

byla jsem v ten strom zkřivený

co jen jedno jediné jablíčko

jednou za celý  boží rok dá.

A svými větvemi krabatými

vašich skrání se dotýkám

A nabízím to své ovoce

jablko těšínské, trpké, kyselé.  

Cestičky v kmeni mém se zacelí,

a můj ryčný polnicový hlas

ve flétnový tón se  promění.

A já – znovu žena živoucí

držet v dlaních budu pohár

plný. A pro tuto

tak výsostnou chvíli

jablky, hadem, láskou vonící

bláznovskou čepici odhodím

na věky věkův, amen.

Já cituplná, rozverná,  záhadná

já strom zkřivený, já had, já zplanělá

ve vší úctě  vaše pohárová královna.