Psal domácí úkol

            na barové židli,

            hrobové ticho vůkol

            a daleká vidina pindy.

            Horečka vkradla se mu do hlavy

            s přiléhavou těžkostí,

            hle – zvětšily se obavy

            že tu školu opustí.

            „Ještě desítku?“          

            „Ale jistě, já mám peněz na rozdávání.“

            A vskutku

            tu propil mrazivé odpoledne,

            myslel na sníh, do něhož

            žádný neulehne,

            své hrdlo zaplnil až po okraj, ještě

            jedno a nikdo s ním

            už ani nehne.

            Náhle se vzedmula

            orosená vlna

            a z ní vystoupila

            krásná pivní panna.

            „Milánku, milánku, copak to tu lemtáš?“

            „Ááále, že se ptáš…“

            „Nemáš nic lepšího na práci?“

            „Myslíš, jako to dělají junáci?“

            „Ja, ja, wir müssen studieren.“

            „Du hast recht.“

            „Jééé, ty umíš německy!“

            „Nein.“

            V tu ránu se z panny

            vytvořil had,

            jenž putoval do sklenice,

            on polehoučku usrkl z pěny,

            zmámil ho hlad

            a začal se šklebit převelice:

            „Viděli jste tu dámu?“

            Odpovědí bylo mu

            hrobové ticho vůkol,

            a tak usnul na barové židli,

            nikdo neměl žádné pindy,

            dokonce i číšník udělal mu 

            domácí úkol.