Ranní sanitace

A slunce vyšlo zase!
Ranní tužby smrtelníků hostí.
Bude zas dost síly, zdá se...,
Heliovi vděční za tu koupel naších zlostí.

Stíny ředí do ztracena,
cítím, jak škváru smyslů cedí,
špínu duše, jež je jitrem převracena
z šedi olověna až k obzoru mědi.

Vymetlo kouty včerejšího stesku,
toho, co bude dál se neleká.
Ukoptěno bahnem povah, nabírá už provždy lesku.
Je tou jistotou, ač mohlo by, tou dřinou neheká.

Ó, slunce vyšlo zase!
Po vlastním boji s mlhou hýří ochotou
hladit smutky všech mých marných nocí,
splínů směšných smrtelníků, s jejich prostotou.