Dílo Anny Pammrové

     Její literární činnost začala pozvolna. Nejdříve překládala z francouzštiny a němčiny.

Ovládala lépe němčinu než češtinu, chyběly ji znalosti gramatického systému češtiny, ve kterém nebyla nikdy soustavněji školena.V mládí byla vzdělávána pouze německy.

Již v letech1904-1906 přeložila Výlety do nebe od Camilla Flammariona a různé články. Své články uveřejňovala v časopisech jako:

Dvacátý věk, vycházel r. 1901-1902 v Židenicích u Brna, vydával V. Šarpen (Nepraš)

Vesna, nakladatel Joža Jícha v Brně

Kosmické rozhledy, Praha-Žižkov, Táboritská 5

Mazdaznan a Dobrá myšlenka, Ženský obzor v Praze, Isis, Mladé proudy a Zádruha

     V době, kdy byla Anna Pammrová v nejintimnějším písemném styku s Březinou, uzrávají pod vlivem vzájemných debat její myšlenky, které uložila v samostatných spisech:

1917 – Alfa (embryonální pokus o řešení ženské otázky)

1919 – O mateřství a pamateřství

1925 – Cestou k zářnému cíli

1936 – Zápisky nečitelné

1937 – Odezva z lůna stvoření (jako soukromý tisk)

1940 – Mé vzpomínky na Otokara Březinu (pův. Kolo r. 1934)

1945 – Zrcadlo duše - verše
1970 – Žena s duší lesa (výběr z dopisů A. P. Leonoře Pammrové-Pohorské)
1982 – Dopisy A. P. rodině Havlových
           Dále příspěvky do časopisů a překlady (př. T. Lessing – Evropa a Asie)

2002 – Antieva[1] (tak sebe nazvala Anna Pammrová) - ucelený autobiografický román z dětství a mládí

Dopisy Otokara Březiny Anně Pammrové z let 1889-1905 vydal v Nové Říši 1930-1932 Emanuel Chalupný, Nové vydání z roku 1939 vyšlo v komisi Melantricha.

„Můj vliv na Otokara Březinu tkví v tom, že jsem ho měla k tomu, aby zanechal vyučování na škole a věnoval se pouze tvorbě.“[2] Po jeho smrti přicházelo do její samoty mnoho lidí.

     Dále vedla korespondenci se slovenským evangelickým knězem a náboženským myslitelem a pacifistou Jánem Maliarikem z Velkých Levár. Také s Theodorem Lessingem[3], s překladatelkou Žofií Pohoreckou nebo rodinou stavitele Havla, který měl od r. 1907 nedaleko letní sídlo a dalšími. Mimochodem s Havlovými, kteří do Havlova jezdívali v letních měsících, se i stýkala, což bylo výjimečné. Udržovala jen minimální styky s příbuznými a přáteli.

     Anna Pammrová byla velmi originální ženou, často vnitřně rozpolcenou, ženou svébytnou, která v mnohém předběhla svou dobu, byla za to často odsuzována. Feministka a teozofka, spisovatelka a překladatelka, myslitelka a esejistka, stále toužící po dalším sebevzdělávání. Zemřela 19. 9. 1945 ve svém lesním domku, ale její odkaz je stále silný a živý, leč trochu pozapomenutý.

(…)

Na troskách, ve tmě, v bouři, pozorně naslouchám,
Tak pobožně a tiše, že ani nedýchám...
Zdá se, že přece jednou tím žitím zamíchám:
Ten Osud, černý Osud,
Za všechno co mi vzal,
V odplatu generosní
Mi soběstačnost dal![4]

 Životní filozofie  

      Pod vlivem četby, důkladně poučena životem, povahou se klonící k shopenhauerovskému pesimismu, dospívá Anna Pammrová k strohým eticky a metafyzicky pojatého feminismu. O její vzdělanosti a sečtělosti svědčí mj. i znalost východních filosofií. Velmi se zabývala teozofií[1]. Poznamenalo ji myšlení J. J. Rousseaua, L. N. Tolstého,  konfrontace s filozofií A. Schopenhauera a F. Nietzscheho.

     Hlavním ale zůstávalo duchovní přátelství s Březinou, se kterým komunikovala až do básníkovy smrti (25. března r. 1929) prostřednictvím bohaté korespondence. Osobně se setkali až po letech r. 1925 v  Tasově u Jakuba Demla, r. 1927 a 1928 ve Žďárci. Tento vztah ovlivnil nejen Březinu, ale přinesl cenné inspirace, informace a impulzy v tvorbě a osobním životě i Pammrové, kterou prý zachránil ve chvíli, kdy pomýšlela na sebevraždu. Měla velmi ráda samotu, podobně jako dvě předešlé básnířky. Samotu milovala mimojiné i proto, že nechtěla být ovlivňována jinými lidmi. Znala se a věděla, že snadno podléhá cizí vůli. Říkala: „Pravá samota očišťuje bytost od nákazy společenské.“[2]

     Jediné vykoupení lidstva vidí v ženě, osvobozené od pout evaismu, získavší prvenství v lidském společenství a v souladu s přírodou. S odporem se staví k vražedné civilizaci založené na lži. Jedinou záchranou člověka – podle Anny Pammrové – může být návrat k velké, čisté, silné Matce Přírodě a zřeknutí se všech výstřelků. Odmítala soudobou morálku, umožňující podle ní zotročení ženy mužem, zastávala důsledně feministické postoje a proti civilizaci důsledně staví svéráznou přírodní filozofii. Její knižní a časopisecký odkaz lze shrnout do tří tematických oblastí:

 V první sleduje otázku ženské emancipace z pohledu feministky, kritizuje mužskou nadřazenost, ženskou zotročenost.

V druhé kritizuje až do krajnosti moderní civilizaci, technické vymoženosti (nesnášela hluk továren nebo letadel), konzumní společnost a její sociální nespravedlnost a domnívá se, že člověk se může zachránit jen o samotě.
Ve třetí přebíhá o desetiletí ekologické myšlení. Vyzývá k nápravě protipřírodního myšlení a k nastolení nového, hlubšího vztahu k přírodě. Existenci současného člověka zobrazuje pesimisticky, prý žije v absurditě, ovšem má optimistickou vizi – svět by měl dospět ke „kráse Všehoživota“. Ačkoliv celé její životní dílo je prodchnuto silným příměskem sarkastického pesimismu, přece jen nakonec vyznívá kouzelná píseň tajemství tohoto života smírnými verši:

Kráso dne! Nádhero noci!

Paprsku tvůrčí, Sílo tajemná,

V Tebe chci proměnit sebe…[3]