A tak Fifínek šel. Šel nešel, cestou necestou. Na necestě, po které nešel, potkal Fifinku. Okamžitě si vzpomněl, že mu jednoho slunečně zamračeného dne slibovala srdce, nemeškal proto ani minutu a dvěma rychlými pohyby jeho motejlem, až do té chvíli ukrytým v levé kapse od kalhot, si srdce vzal.

Fifinka šla chvíli poslušně vedle Fifínka, ale co si budeme povídat, člověk bez srdce je příjemným společníkem asi jako vosa v boxerkách, takže ji Fifínek po chvíli nečekaně skopl do řeky, kde se Fifinka, podivená nad tím, jak je kolem ní najednou vlhko, po pár minutách utopila.

Poté Fifínek propadl depresi. Uvažoval nad smyslem života, podstatou smrti a významem samotného bytí. Dospěl k názoru, že život opravdu smysl nemá, a tak skočil za Fifinkou. Topení ho ale po několika okamžicích přestalo bavit, vylezl tedy, vyždímal košili, a nešel dál po necestě, až konečně vstoupil na cestu, na níž potkal Prdlunku.

Prdlunka ho přivítala s otevřenou náručí, a jelikož si uvědomila, že jí kdysi Fifínek slíbil srdce, neváhala, a Fifínka rozřezala. Chvíli šli vedle sebe jako věrní druhové, potom ale Fifínek začal Prdlunku nudit, a tak ho v nestřeženém okamžiku srazila do hluboké řeky. Dívala se chvíli na tonoucího bývalého druha, zapřemýšlela a po neúspěšném pokusu o sebevraždu sešla na necestu, kde potkala Ferdíka.

Ferdík si hned vzpomněl...