Praha. Inspirující město. Sedím tu nad ní. Přemýšlím a píšu. Tomuhle místu nikdy neodolám. Je tu nádherně. Slunce hladí domy, řeku, lodě, auta, lidi. Fouká studený vítr, i když ta teplota je relativní.

Vzpomínám. Jak jsi mi psal. Že jsi jak vítr, co hladí mojí tvář. Co se prohání mými vlasy. Proč nejde vrátit čas. Do té chvíle, kdy jsem tě opustila. Kdy jsem tě zranila. Neuvěřitelně ti ublížila. Proč něco nejde vymazat?! Proč jsem teď jiná? Na jednu stranu mám pocit, že jsem konečně svá. Jenže na druhou stranu mě to trápí. A bolí mě to hlavně kvůli tobě. Kvůli nám! Proč se stalo to co se stát nemělo?

Lituju toho?! Proč vlastně? Když vlastně díky tomu jsem se našla. Díky tomu jsem jaká jsem.

Každá věc, myšlenka, přání, sen, vše má svou druhou stránku. Své pro a proti. Je potřeba vždy zvážit obě strany. Tu bílou i tu černou.

Na to jsem až moc osamělá.

Vyhovuje mi ta volnost. Na druhou stranu jsem osamělá. A co z toho je bílá a co černá?

Nemůžu tančit. Je to černá nebo bílá?

Ztratila jsem Tě a přitom Tě pořád mám!

Proč je můj život černobílý?

Proč má můj život černou a bílou stránku?

Proč pořád tíhnu k té černé? Proč se na svět nedívám bíle? Proč vždy zvážím nejdřív tu černou stránku?

I samotné proč má černou a bílou...

(Teď kolem mě proběhl pán v bílém tričku a černých šortkách...)

Život je jedna velká černobílá hra. A náhody jí ovlivňují.