|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Osudová přitažlivost
Autor: Najla (Občasný) - publikováno 18.2.2009 (18:09:52)
|
|  |
Kopám jámu pro svou úhlavní nepřítelkyni. Opravdu dřina, ale konečně je to hotové. Doufám, že se v tom bahně pořádně vyválí. Jsem totálně zničená, takže padnu do postele a okamžitě usnu. Ráno málem zaspím, spala jsem tak strašně tvrdě. Utíkám zkratkou přes zahradu a spadnu do jámy, kterou jsem vykopala. To snad ne! Musím se vrátit zpátky a převléct se, jelikož jsem celá od bahna. Do práce přijdu se zpožděním, ale naštěstí si toho nikdo nevšimne. Potkám zajímavého muže. To bude asi ten náš nový spolupracovník. Má opravdu velké charisma a přitažlivost, která z něj vyzařuje, je téměř hmatatelná. Zkusím si na ni sáhnout, ale je strašně horká, málem se spálím. Brzy nás volají na poradu. Ta naše šéfka je tak důležitá, má naprosto nesmyslné názory. A když nakonec zkritizuje práci, na které jsem si dala opravdu moc záležet, tak to už přeteče pohár mé trpělivosti. Voda stéká po stole a nateče mi až do klína. Sukni mám celou mokrou. No dnešní den bude teda vydařený. Ale nečekaně přiběhne náš nový kolega a sukni mi začne ochotně vysušovat papírovými ubrousky. Dívá se na mě tak žhavým pohledem, až málem začne hořet mé oblečení. Po této malé nehodě pokračujeme v poradě. Sedí naproti mně a náhle se jeho noha nevědomky nebo rádoby nevědomky dotkne mé nohy. Dostanu takový elektrický šok, až se mi na hlavě zježí vlasy. A vidím, že on je na tom stejně. Konečně skončí ta nudná schůze a můžu se dál věnovat své… nudné práci. Ještě, že on má stůl hned naproti mému. Vrhá na mě tak ohnivé pohledy, až je mi z nich horko. Mám z toho všeho strašnou žízeň. Musím si pořád dokola chodit se džbánem pro vodu, až se mi nakonec utrhne ucho. Naštěstí to neviděl, to už by bylo opravdu moc. Řekl by si, že jsem úplně neschopná. Práce dnes bohužel rychle uteče, kvůli němu se mi ani nechce domů, ale zítra ho naštěstí znovu uvidím.
Po dlouhé době jdu do práce s nadšením. Právě procházím pustou a úzkou uličkou, když vidím, že v protisměru kráčí skupina asi pěti dost drsňácky oblečených mužů. To jsem zvědavá, jak projdeme, když je ta ulička tak úzká. Nakonec jim radši ustoupím stranou, moudřejší přece ustoupí. Vypadali docela nebezpečně. V práci si sednu za stůl a pohledu na něj se nemůžu nabažit. Ach ty jeho černé vášnivé oči! Hoří v nich tisíce ďábelských plamínků, které mě příjemně hřejí. A ty jeho havraní vlasy! Náhle se ale jeden havran vznese a odletí pryč otevřeným oknem. Když se natahuji do poličky pro šanon, tak se mi trošku vyhrne tričko a cítím, že on mě svléká pohledem. Svléká mě tak dlouho, až mě nakonec úplně svleče. Stojím přede všemi nahá. Bože, to je trapas! Všichni na mě zírají. On se mi začne strašně omlouvat, že to nechtěl udělat, prý ho to moc mrzí. Ale na to mu neskočím. Úplně vidím, jak se mu na jazyku sbíhají sliny. Sbalím si své oblečení, na záchodě se rychle obleču a spěchám zpátky do své kanceláře. Najednou se setmí a začne se blýskat a hřmět. Myslela jsem si, že se blýská na lepší časy, ale když pak začnou padat trakaře a jeden rozbije okno a spadne přímo na můj stůl, tak usoudím, že jsem si to asi myslela špatně. Velký šanon, který sletí ze stolu, mě trochu udeří do kolena a on si ke mně hned ochotně klekne a začne mi to kolínko foukat. Úplně mi naskočí husí kůže, divím se, že jsem nezačala kejhat. Zítra je svátek práce, tudíž máme volno a to znamená, že ho neuvidím. Jak to jen bez něj vydržím... No, dočkej času, jako husa klasu. Co mám pořád s tou husou?
Dnes jsem vstávala opravdu hodně brzy, jelikož je 1. máj a já musím vyhnat kozy v háj. Jsou tak dlouho zavřené ve chlévě, že už jsou z toho celé nervózní. Jen co je vpustím do ohrady, začnou se venku ženit všichni čerti, a tak raději rychle spěchám domů, aby si mě náhodou některý z nich nechtěl vzít za nevěstu. Já nechci nějakého čerta, já chci jen svého nového spolupracovníka. Mám hlad, tak si jdu uřezat chleba. Ale nejdřív vezmu metr a dvakrát ho přeměřím. Víte přece, co se říká. Večer musím jít pro ty kozy. Na zemi na polní cestě leží flinta, je mi to podezřelé, tak ji pro jistotu hodím do žita. Čert ví, kdo ji tady nechal, ale ptát se ho nebudu, mám z něj docela strach. K těm kozám se nemůžu dostat. Musím nejdřív přeskočit potok a pak až řeknu hop. Platí přece, neříkej hop, dokud nepřeskočíš... Nakonec všechny kozy pochytám a zavřu je do chléva. Pak se zadívám na oblohu, to je nádhera! Kdybych tak teď mohla být s ním, kdo ví, co právě dělá. Najednou vidím, že padá hvězda, tak si vyděšeně přeji, ať mi hlavně nespadne na hlavu. Přání se mi splní, spadne mi jen na palec. No, raději už půjdu domů. Ale je tady takové ticho a prázdno. Ta samota je hrozná! Vyrazím teda s kamarádkou do baru, potřebuji se nějak rozptýlit…
Ráno se probudím se strašnou opicí. Leží v posteli vedle mě a do ucha mi vříská tak příšerně, až mě z toho rozbolí hlava. Je docela velká, asi šimpanz. Nechápu, kde se tu vzala. Hned volám do zoo, ať si ji co nejrychleji odvezou. Zanedlouho naštěstí přijedou a já se jí konečně zbavím. Ale její hrozný řev mi pořád zní v uších. No, do práce však musím, i když na to vůbec nemám náladu. Aspoň, že je tam on.
Konečně ho zase vidím. Je tak krásný! Mám úplně motýlky v břiše, jeden z nich mi vyletí ústy ven, je to babočka admirál. Pro změnu svlékám pohledem já jeho, ale dávám si pozor, abych ho nesvlékla celého, takovou ostudu bych mu nechtěla udělat. Zatím jsme mu svlékla jen mikinu, to další si nechám na jindy… Opět je svolána schůze. Musím s lítostí uznat, že naše šéfová je opravdu krásná jako obrázek, však už ji chtěl někdo zarámovat, ale podle mého názoru je její IQ nižší, než IQ houpacího koně. Kdyby to IQ měla jako IQ živého koně nebo aspoň poníka. Jediná věc, co jí jde, je ekonomie. Zrovna nám vysvětluje nějaký nový systém vedení účetnictví. Já se svým objevem na sebe házíme nechápavé pohledy, navzájem je chytáme a tak si tam s nimi hrajeme házenou. Když to nové účetnictví pak máme předvést prakticky, tak jsme oba v pytli. Ostatní spolupracovníci ho musí rozvázat a dostat nás z něj ven. V tom pytli byla tma jak v pytli. Ještě, že jsem tam byla s ním, sama bych se bála. Potom jdu kopírovat nějaké papíry. Nikdo mě nevidí, tak přemýšlím, že si hodím šlofíka. Ale nemůžu s ním hodit, protože ho nezvednu, je moc těžký. Najednou se rozletí dveře. Do místnosti se jako uragán vřítí můj milovaný kolega. Záclony v okně se divoce zmítají a vzduchem poletují všechny ty papíry, které jsem právě chtěla kopírovat. Mezi námi je doslova magnetická přitažlivost. Úplně nás přitáhne k sobě, vůbec se tomu nedá ubránit, nemůžeme se od sebe odtrhnout. Musí nás násilím odtrhnout až spolupracovníci v čele se šéfkou. Všemi silami se jim to nakonec podaří. Šéfová nepříčetně řve: „Máte oba dva padáka!“ A každému nám dá do ruky padák. Řekneme, že máme radši tandemový seskok. Tak se oba připneme k jednomu. Doufám, že je funkční. Tři dva jedna teď! A už skáčeme z okna a letíme. To je nádhera! Zatáhneme za šňůrku a padák se rozbalí. Přistaneme naprosto hladce.
Od té doby spolu šťastně žijeme a už jsme si dokonce našli novou práci. I když někdy mezi námi vznikají malá nedorozumění. Třeba když jsem mu řekla, ať mi ve vlaku drží fleka, že ještě musím koupit lístky, tak mi potom chytl flek od zmrzliny na mém tričku. A někdy se chová jako slon v porcelánu, hlavně když umývá nádobí. Ale jinak je to zlatý chlap. Jednoho dne nás vzbudí ťukání na okno. Když ho otevřeme, spatříme čápa a vránu. Každý z nich drží v zobáku v uzlíku malé miminko. Máme dvojčata! Chlapečka a holčičku. Mému muži tak září oči, že prosvětlí celou místnost. Dáme jim jména po nás. A tak spolu prožíváme všechny radosti i strasti. Život není jednoduchý. Někteří lidé se nás pořád snaží polapit do svých sítí. A když se v nich zamotáme, tak vezmeme nůžky a vždy se z nich zase nějak prostříháme.
|
|
|
