Jeho stopa na skle zmizela...

-byla tam od rána-

Zmizely rostliny

Zmizely kameny                      /ty zářící barvy, díky nimž jsem stále unikal/

V hlavě mu pluje jedna velká neznámá, které

se musí přizpůsobit, unaven

věčným snažením se, prázdnou jednotvárností

Pořád opakuje ten samý postup, nevychází

Nespí a nepíše schválně druhou rukou, ať si tahle chvilku spočine. 

Zahrada /svého druhu/ mu otvírá svá tajemství (ta, která nechce znát)

Ach zahrado, dej mu klid!

Zahrado, dej mi svátek!

Potřebuju pracovat, potřebuju prostor a všude je bordel

vládne a já se v něm topím

Zjevila se mu holčička

Zamávala mu a pokynula, aby ji následoval

Každý den se mučím

Každý den umíráš

Každou noc čekám

Probouzíš mě svým magickým hlasem, voláš mě

                Každé ráno nemůžu dýchat

Popadám dech

                Teď už si na noc otvírám okna, ale stejně vím, že tam čekáš

Přeletíme země, přeletíme moře, slibuju, ale už mě nech

Zapálil si cigaretu, trochu si zakřičel, až oči lesa překvapeně zamrkaly

Dotčeně zašustily listím a on se urazil, nadechl a-

Měla ty nejkrásnější oči, jaké kdy viděl

V tom pravém, nažloutlém, se jí najednou objevil velký hřebík

Neviditelná ruka jej otáčela a hřebík se nořil hlouběji a hlouběji

Oko začalo vytékat, bělmo se mísilo s duhovkou, pohltilo zornici

Dívka natáhla ruku a usmála se

„Tím se z nás stanou přátelé,“ vysvětlila mu

rychle si s ní potřásl

a napřáhl druhou ruku, aby zachytil aspoň část z jejího oka

„Děkuju, tos nemusel.“

Zahrada zavřela své brány, navždy, a on …

on pracoval

a stal se…