Nejdřív zmizely javory. Postupně, pomalu. Skoro nikdo si toho nevšiml.
Pak vrby …a bubliny ve vodě taky zmizely.
Díváte se na potok, jak žene korytem, přeskakuje kameny… voní svěže, vlhce, třpytí se jako dřív,
ale už nebublá, ani nezurčí, jen… divně mlaská. Tisíce selat na vysáté svini.
Nebo koně. Pořád jsou stejní. Stejná kopyta, stejné podkovy…
Tak, jak to, že neklapou?
Zmizel i klapot kopyt a spolu sním i oranžová barva slunce …a pavučiny zmizely.
Jasně, nikomu nechybí zaprášený cáry na stropech, v rozích zdí… ale, mě jo.
Už nikdy neuvidím duhové perly rosy, zavěšené na krajkách mezi stébly. A co je nejhorší,
zmizela Malá mořská víla. Hledal jsem jí na internetu, v antikvariátech…
Nikdo ji nezná, nikdo ji nehledá.
Chtěl jsem se zabít. Nešlo to. Zmizela i smrt.
Někdo říká, že jsme se nějak záhadně ocitli v ráji,
ale já si to nemyslím.
Ps:mámpocit,žězrovnateďtakéněcozmyzelo…přestaloexistovat.Jennevímco.
|