Budu říkat pravdu. Včera jsem ležela v posteli, převalovala se a přemýšlela, že si pořád říkám- kdybys tak věděl/věděla, jak to doopravdy je. Kdybych tak aspoň jednou řekla, co si fakt myslím. Tak to tedy povím. Aspoň jednou srabácky přes internet a pod neurčitým jménem řeknu "jak to celé bylo, je a co se mi v tý zpropadený palici neustále honí".
Už pár let chodím po světě a jediné, co jsme se naučila bylo mlčet. Mamka... Stála nade mnou, rozpínala se, pulsovala a křičela na mě a já věděla, že když něco řeknu, zase dostanu přes hubu. A pak se jít ještě omluvit. Proč ne, stejně to nic neznamená. Odříkat, co je žádáno a ať mám pokoj. Co si myslím je moje věc a stejnak si to nakonec udělám po svém.
Málo jste mě řezali, páni rodičové! Nebo spíš přesněji- dámy... Mamka na mě nenechala sáhnout, to zase ne... Říkala: "Takový chlap nemá míru. Dá ti jednu ránu a zabije tě." Tak se alespoň činila sama. Když jsme ji to jako starší vyčítavým hlasem připomínala, dotčeně se smála: "No jo, ZKOPALA jsem tě KANADAMA. To kdybys někde řekla, tak tě daj do útulku. Vždyť to není pravda." Jenže já si to pamatuju. Byli jsme na výletě a já už nemohla. Začala do mě kopat a ty těžký boty měla. A i kdyby se to nestalo, co na tom? Pokud to mám v hlavě tak silně, tak nezáleží, jestli se to stalo, nebo ne. Pro mě to tak bylo...
Ale sem jsem se nechtěla dostat. Moc dobře vím, co jak bylo a co ne. Aspoň v tomhle mám jasno. A, co si budem povídat, v tomhle mamka nikdy nevynikala. Kdyby si věci uvědomovala tak, jak jsou, mohly jsme si spoustu věcí ušetřit.
Teď bych mohla ještě říct- naštěstí má mě- a udělat z ní definitivní chudinku a začít tiše zvracet na vlastní hrob. To by ovšem bylo poněkud nefér. Mamka byla třída. Silná, vždycky na mě hleděla... Jen to občas nezvládala a utíkala a nechala mě v tom samotnou se plácat. To vlastně dělala už když jsem byla malá.
Přivedla ho domů. Pana doktora, pruhovaný tričko, usměvavej a inteligentní (zaujmout vždycky uměl, to se mu zase musí nechat). Jenže brzy, resp. po trošku uspěchané svatbě, se ukázalo, že on nám malinko nasává. Mamka to pak občas nemohla vydržet. Třeba když měla narozeniny. Všichni se k nám večer začali slejzat, Pruhovaný alkoholik (he he, pseudonym jak od Boučkový) už řádil v kuchyni a mamka vzala kramle... Pak jsem otevírala návštěvám, usazovala je pěkně v obýváku a říkala, že mamka pro něco skočila do krámu a doufala, že se aspoň (to slovo mám nějak ráda, koukám) brzo ukáže.
Já budu stejná. Vidím to už teď. Utíkala bych pořád. Ale aspoň si to snažím uvědomovat a nedělat to. Snažím se to rozdělit na to, kdy to je prostě jen útěk místo řešení a kdy je to útěk, který můj nespoutaný duch potřebuje, aby se mohl zase nadechnout. Nabrat nový vzduch, něco nového zažít, získat tu jiskru v oku.
Paradoxní vlastně je, že na co si teď vzpomínám, nikdy to tak nebylo. Vrátila jsem se ještě sklíčenější a s větším pocitem marnosti než předtím.
Třeba neumím správně utíkat.
Pokračování příště
|