|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Nejednou jsem se zastihla nad myšlenkou, že ta dětská bezstarostnost a naivita a nevědění byly vlastně fajn. Né že bych litovala dospělosti, tím se mi samozřejmě otevřely dveře k dalším a věřte mi kolikrát k nedobrovolným, zato k velmi vzrušujícím nádechům, ale snad ta dětská drzost měla taky něco do sebe. Dneska jsem to já, jsem sama sebou a jsem originál, ale pořád koukám dopředu. Koukám, jak vypadám, jak se pohybuji, co kariera a nejradši bych byla celebrita. Tenkrát mě bral punk, rozervaná mikina s Cobainem a starky v měkký krabičce...je to k smíchu... Jo, bylo to kouzelný. Ale čím víc se snažím se tam vrátit, tím mín mi to jde. Beztarostnost je pryč, mikina vyměněná za sexy minisukni, Cobain vyměněn za něco realnýho. Jsem spokojená, neříkám že ne. Ale v koutku duše si přeji být někým jiným. Někým kým neumím být. Šestnáctiletou, sebevědomou, ambiciozní, nenáviděnou mrchou. Pak možná všechno mohlo bejt jinak a bylo by, opravdu. Dostat dneska znovu tu šanci...jenže, řekněte, nejsme na tom náhodou všichni stejně? A věřte že nikdy nebudeme štastní, nikdy nebudeme mít to co chceme protože to je jen to, co druhým závidíme. Ve svý podstatě ubližujeme sami sobě. Nejsme se sebou spokojení. A tam, tam je ta chyba.
|
|
|