|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Přilítla do kavárny pozdě a úplně splavená. Lesklé čelo, nos i brada. Pramínky vlasů lítaly v rytmu podpatků z jedné strany na druhou. Dosedla, hodila tašku na poslední volnou židli a složila tvář do dlaní. „Jsem taková husa! Taková!“ Nadechla jsem se, abych položila nějakou inteligentní otázku ve smyslu, proč je husa, ale už samotné slovo husa takovou možnost popírá. Mlčky jsem nabídla svou netknutou sklenku bílého. „A tys mi to říkala,“ pronesla kajícně a obrátila dvoudecku do sebe ani nemrkla. „To mi bodlo,“ vydechla s úlevou, a pak se rozbrečela. Co dělat v takovou chvíli, začít utěšovat? Když nevím souvislosti? Já jí toho navykládala, takže jsem neměla ani tušení před čím jsem ji vlastně varovala. „Ona to udělala!“ Vyrazila se ze sebe dramaticky. Začala jsem si připadat jako na srazu dívčí střední. Těch ženských zájmen na mě bylo už moc. Nenápadně jsem koukla na hodinky, ta má polední pauza se nemilosrdně blížila ke konci. Ona není jen má kámoška, je to mé druhé já. To zběsilé a vyděšené, neustále v poklusu. „Povídej!“ Ťukla jsem do prázdné sklenice, abych ji trochu probrala z toho zaníceného sebelitování. „Víš jak jsem měla tu pidifirmičku na poradenství s kámoškou?“ Nebylo třeba dalších slov. Dobře si vzpomínám na jedno letní odpoledne před půldruhým rokem, kdy s velkým manickým nadšením se vrhla do podnikání. Web, reklama, vizitky a spousta dřiny... Byly to společnice na čestné slovo. Ano, říkala jsem jí to. Ta dvě slova, co každý nadšenec nerad slyší: NEDĚLEJ TO! „Poslední tři měsíce, jsem kvůli té naší rodinné tragédii nebyla schopná nic řešit, ale to neznamená, že sbalí kontakty a spojí se s konkurencí!“ Koukala jsem na ni se soucitem a opovržením zároveň. Kde končí naivita a začíná hloupost? „Ani mi nezavolala, zjistila jsem to náhodou!“ Kvílela. Vteřinovka na mých hodinkách uběhla dalších deset kol a jasně na mě povykovala: „Sakra, zvedni ten zadek a padej zpátky do práce, musíš dnes dorazit ten projekt!“ Podívala jsem se na ten nešťastný uzlíček, co seděl vedle mě. Zbavený iluzí, ponížený a zrazený. Nešlo ji opustit. V slzách jí odkapávaly odrazy nesčetných nočních hodin u počítače, za volantem a s klienty. Paleta nadšených hereckých grimas navždy překryl výraz tváře č. 6 – stažené koutky úst s očima studánky slz.
|
|
|