Den.
Ne,
noc.
Tak
alespoň večer. Pozdní večer.
Prochází
se po ulici. Na cestu mu svítí akorát pouliční lampy. Jedna z nich však tu
a tam zabliká. Pokaždé, co k ní vzhlédne, to udělá znovu. Jako by se mu
vysmívala. Ano, ona se mu vysmívá – ukazuje mu jeho život, jeho myšlení. „Ty
ubožáku. Není ti dobře? Nedělá ti to dobře? Ty víš, co ti chci říct. Nechceš si
to připustit. Táhni mi z očí.“ V tu chvíli je slyšet slabé lupnutí a
lampa okamžitě přestane předvádět svou hru se světly. On ví, že je ubožák. Ví to.
Ví, že je troska, ví, ví, on to krucinál ví. Kariéra
se mu daří. Dosáhl toho, čemu by se před rokem z plna hrdla zasmál. On
toho dosáhl – ukojil tak své ego. Stal se tím, čím chtěl. Teď je z něj
však neškodná troska. Je z něj… troska…
Jeho
sociální život strádá. Zatraceně strádá. Potřebuje lidi… ale nenávidí je…
všichni jsou dle jeho mínění součástí tupého stáda. Během svého života našel
jen velmi málo spřízněných duší. Takových, které o něm neuvažují jako o
magorovi. Které v něm vidí i něco víc, než zvláštního člověka s trochu
morbidním smyslem pro humor.
Prý počítačový
magor. Haha. Ha. Vtipné? Ani ne. Smutné. Závidí?
Závidí mu kariérní úspěch? To těžko. Ve společnosti platí jednoduché pravidlo –
děláš do počítačů víc než ostatní, jsi magor. Jsi blázen. Jsi nechutnej cvok.
Táhni, šmejde. Tady nemáš co dělat, tady se bavíme o normálních věcech. Tady se
totiž bavíme o tom, jak si o víkendu ožerem tlamy a zhulíme se, že nám nezbude jediná mozková buňka. Nelíbí se
ti to? Nerozumíš nám. Vypadni. Jsi cvok. Jsi bezcennej.
Jsi blázen. Jdi se léčit, ichtyle.
Ví to. Ví. Ví,
že není žádaný. Že je pro každého kamarád, jen když má dotyčný s něčím
problém. Víš, nikdy jsem ti to nechtěl říct, ale mám tě moc rád. Jé, tys mi
pomohl? Dík. A teď už někam zalez. Nepotřebuju tě.
Jsi blázen. Hledáš vysvobození? Nenajdeš. Nemůžeš. Nedovolíme ti to. Nemáš
právo. Nejsi člověk.
Ležel by bez
toho nejcennějšího, co má, v rakvi? Ne, jinak. Byl by vypuštěný
v řece? Byl by jednoduše zahrabán pod zemí? Asi. Proč to neuděláš? Kvůli
svým nejbližším? Kvůli těm, které miluješ? Jsi slaboch.
Naštvaně vzal
kámen ležící na chodníku a lampu rozbil. Proč? Proč ne? To ona se mu vysmívala.
To ona mu připomněla jeho trápení. Dostala, co si zasloužila. Nebude se mu
vysmívat. Je neživá. Teď.
Ego. Jeho ego.
Jeho zatracené
ego.
Jeho nadhled.
Jeho čest,
jeho odvaha, jeho síla.
Mizí…
A mizí…
Potřebuje
pomoc. Chce pomoc. Neví, kde ji sehnat. Netuší. Snaží se bojovat, ale prohrává.
Je blízko… tak blízko… jeden pohyb… a bude po všem.
Jeden
zatracený pohyb ho děli od nadpozemské slasti. Konec strastí. Začátek slastí.
Opravdu? Ano, našeptává mu sladce jeho alter ego. Chceš konec? Máš ho tak
blízko. Nic neucítíš, jen zatneš zuby. To zvládneš… i když… takový ubožák jako
jsi ty… ale mohl bys. Ne, nedělej to, říká mu z druhé strany jeho pravé
já. Chceš ublížit lidem, kteří tě milují? Ty to vážně chceš? Chceš podlehnout
lákání? Vážně to chceš? Rozmysli si to…
Pak už nic
neříká… alter ego si ho všimlo. Volba je na tobě, chlapče.
Prý
bezstarostný. Haha. Alespoň to ukryl. Povedlo se mu
to. Ukryl své nitro. Zastínil ho zevnějškem. Ačkoliv někteří ví a jiní tuší,
většina nic neví. Jsi bezstarostnej zmetek.
Z čeho ty můžeš mít starosti? Ty máš špatnou náladu? TY? Kvůli čemu,
proboha?
Zabít je. A
poté i sebe. Elegantní? Ovšem, vždy s grácií. Nechat na místě růži? Jako
vzkaz pro prvního, který je najde? Nikomu tím ale neublíží. Možná tak
pozůstalým mrtvých. To není tak stylové. Ublížit jim. Dokázat jim, že se
mýlili. Že není tak bezstarostný. Způsobit jim bolest. Neznali jsme ho. Mysleli
jsme si, že to byl jen zatracenej blbec.
Pozdě. Pozdě bycha honiti. Už
nepoznáte. Nepoznáte. Ne. Nemáte šanci. Promarnili jste ji. Máte smůlu.
Čest. Jeho
čest.
Jeho zatracená
čest.
Jeho ego.
Alter ego.
Alter… ego…
Ozývá se… víc
a víc… pomsta… touha po pomstě… pomstít se všem a všemu. Ukončit to. Končit
s pocitem, že ubližuje lidem, kteří o něm smýšleli zle. Ale také svým
nejbližším. Svým nejbližším. Nechce. NECHCE. Ale ta touha… ta věčná touha… ta
zoufalost… čím dál tím víc a víc. Myslel, že se přes své alter ego definitivně
přenesl. Nepřenesl. Vrátilo se tak rychle, jak ho stihl porazit. Jak to jen
tenkrát udělal? Co ho vysvobodilo? Co mu pomohlo? Nemůže si vzpomenout. Má
zastřenou mysl. Neuvažuje racionálně. A líbí se mu to. Nebo ne? Neví. Neví. Nic
neví. Není si ničím jistý. Chce konec, ale nemůže ho mít – nedosáhne na něj. Je
to tak tajemné, ale zároveň krásné.
Krásné?
Opravdu krásné? Nikoliv. Zastřená mysl.
