Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Hra na nerozuměnou
Autor: kosmoskok (Občasný) - publikováno 4.1.2009 (02:12:25)
“Neměl byste té slečně aspoň přimalovat blůzku?“ řekl kolemjdoucí.
Petr se otočil od fresky, kterou maloval na starou zeď někde u Vyšehradu, svléknul si rolák a podal ho Ireně.
A ten, kdo si pamatoval všechny nápisy, co na té zdi kdy byly – od hákových křížů přes kladivo a cep, od „Miluju tě, Jano“ po „Páralová je kráva“, od Skácelových veršů po gigantické kosočtverce, se podíval na lavičku schovanou v křoví a až teprve teď si uvědomil, že akt na zdi má živou předlohu.

„Začínaj chodit lidi, a kromě toho, je mi zima. Doděláme to zejtra.“
Oblékla si kalhoty na holou kůži a kolemjdoucí se ještě jednou otočil.
Na lavičce byla teplá místa, z její pravé nohy, boku a předloktí.
Stoupla si na jedno z nich a ohřívala si o ně bosé nohy. Založila si ruce a otáčela se kolem dokola a pohybovala nohama v kolenou. Viděla lesík nebo možná parčík nebo možná pár stromů, takových, kterým rodilí Pražáci říkají příroda. A viděla cestu, vlastně spíš štěrk nasypaný na měkkou půdu. A viděla i zeď a na ní obrovskou nahou Irenu, které chybělo jedno prso.

A okolo tančila Stověžatá. Pohupovala se v bocích a v náměstích a radnicích a dlažebních kostkách a v parcích a v nádražích a tiše si broukala.

„Máš mě ráda?“ Chtěl se jí podívat do očí a na chvíli si hrát na Romea a Jůlii, tak jak by se to Stověžaté líbilo.
„Jo,“ a řekla to tvrdě, stejně jako pokaždé, když se jí prodavačka zeptá, jestli těch rohlíků je deset.

A Vyšehrad se zavlnil a trochu zabrumlal, jako že je to tak správně, že se lidé mají mít rádi, a že teď už můžou jít domů.

A Irena a Petr scházeli dolů k řece a někde tam, kam šli, cinkaly první tramvaje.

A včera to bylo zrovna tak. Jenže nebyl čtvrtek, ale středa, a okolo nejela sedmička, ale jedenáctka.
A předevčírem úterý a předpředevčírem pondělí a předtím … se neznali.

Byl o něco mladší, možná tak o dva roky. Nosil brýle a když si každý den neumyl vlasy, slepily se mu světlé pramínky potem k sobě. Někdy se červenal a někdy říkal věci, za které ho musela sama před sebou omlouvat.

„Tak zítra?“

A už když ta věta zazněla, tak věděl, že zítra přijde.



„Zaplatím“
„Pozvala jsem Tě“
„Pozvu Tě“
„Příště platím“
„Bude příště?“
„Příště je vždycky, o to se nemusíme starat.“
„Příště s Tebou?“
„Namaluješ mě?“

Vybrali zeď, vytrhali břečťan, sundali starou omítku a natřeli ji bílou podkladovou barvou. Petr si koupil barvy a štětce, Irena si přinesla termosku s čajem.



Zestárlá stopařka ve třetím patře ohnula pravou ruku v lokti a v zápěstí, tak že spolu s levou rukou založenou v boku vytvořila pózu, která se tolik hodila do interiéru přeplněného zápachem masa, hlasem uhlazeného televizního komentátora, pivem a cizím člověkem na pohovce, který ji před dvaceti lety zastavil s vypůjčeným kabrioletem. Horní polovina těla se napřímila a ztuhla, ale stehna se uvolnila a žadonila…


Stopařčin manžel se otočil a podíval se jí do očí a vzpomněl si, že zítra mají v práci kontrolu, a že ho dneska šéf poklepal po rameni, a že by si třeba mohli našetřit na nové auto, jestli ta kontrola dopadne dobře. A stopařka přišla k tomu cizímu člověku a podala mu na bílém talířku párky a chleba a on si ten talířek postavil na vypouklé břicho, ke kterému ještě před chvílí tisknul plastovou tašku, a jedl a chutnalo mu.



Molekuly nikotinu dopadají na okenní parapet a shlukují se do šedavých obláčků. A ty obláčky tancují v průvanu a Irena za chvíli vstane a bude muset znova zamést podlahu.

Je doma a je sama. Přemýšlí, co mu večer řekne.
Mohli by třeba zkusit hrát stejnou hru. On je malíř, ale na ticho si hrát neumí. Ona má ráda poezii, ale na Romea a Julii si hrát nechce.
Zamete podlahu, oblékne si kalhoty na holou kůži a půjde za ním a za Stověžatou. Každý si zase bude hrát po svém.


Zestárlá stopařka ve třetím patře usnula. Vedle ní se zvedá a klesá cizí vypouklé břicho.



„Stydíš se?“

„Ne, proč?“

Irena ví, že tohle na ní mají rádi. Nestydí se za svoje tělo a oni jí nerozumí. Nerozumí ji a rádi to říkají.
Ať jsou umělci nebo inženýři, sportovci nebo studenti, všichni říkají, že jim všem vůbec nerozumí. A Irena věděla, že dokud jí nebudou rozumět, bude je přitahovat.

A přitom možná jen stačilo uvěřit, že málo je málo a moc je moc a ano je ano a ne je ne a to by třeba stačilo. Třeba by to stačilo na to, aby jim Irena už nepřipadala přitažlivá. Naštěstí na to nikdy nepřijdou.


Ve třetím patře voněly párky a pivo. Pod oknem stála Škodovka a vedle okna velká plastová taška. Stopařka se probudila a svlékla si noční košili. Postavila se nahá před zrcadlo a povídala si sama se sebou.



Molekuly kouře vysypané z lopatky pluly atmosférou. Irena ležela na lavičce a najednou chtěla, aby jí zase někdo rozuměl.

„Na člověku toho zase tolik k poznání není. Mohla bych ti vyprávět o tom, co všechno bylo a ani by to tak dlouho netrvalo. A to co je, to vidíš sám. Když ti teď povím jak jsem jezdila na hory a rozbila si v šestnácti koleno na bruslích, těžko si pak budeme bližší. Možná na chvíli a pak to vyprchá. Když mě někdo chce poznat..,když já chci poznat sama sebe, musím se vidět v nějaké situaci. Když spolu pojedeme tramvají a ta tramvaj prudce zastaví a mně upadne taška s peněženkou a někdo jí sebere a uteče, asi to bude část toho vyprávění, co by mělo smysl. A když ti ráno uvařím kakao a ty mi řekneš, že ti kakao nechutná, jako bys mi zase vyprávěl ty. Možná se nebudeme mít radši, ale budeme si víc rozumět.“

A Petr maloval a mlčel a předstíral, že nerozumí, a radši by zase hrál nějakou hru.



Zestárlá stopařka si jezdila pravou rukou po stehnech, bocích, lokti a zápěstí a všechno bylo jasné, srozumitelné a umlčené.



Dva páry bosých chodidel stály na lavičce a ohřívaly se o vzpomínku na Irenino nahé tělo.

„Hotovo.“
„Děkuju.“
„Já děkuju.“



Petr si sbalil barvy a štětce a sešel dolů k řece. Popojel pár stanic tramvají, odemknul si dveře, vystoupal do třetího patra, ohřál si zbylé párky, otevřel si pivo a okolo tančila Stověžatá.










Poznámky k tomuto příspěvku
tetrasak (Občasný) - 4.1.2009 > to je docela pozitivni sděleni, jestli je to s holkama takhle lehky :P
<reagovat 
Věza (Občasný) - 21.2.2009 >
Body: 4
<reagovat 
tuik (Občasný) - 24.2.2009 > kosmoskoku, nazdar:P
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter