Vánoční přání, listopad 2004

Za chvíli mi bude třicet a nejsem schopná otěhotnět. Manžela mám, jak je to s vránou a čápem vím taky. Jenže to prostě nejde. Já vím, že tragédie vypadá jinak. Lidi jsou na tom mnohem hůř. Bezdomovci kupříkladu. Jenže já nejsem matka Tereza ani matka.

Bože, jak mě to vytáčí. Normální posedlost. Většina mých kamarádek už nějakého potomka má, čeká nebo nechce.

Kamkoliv strčím nos, je nějaké dítě nebo se tam aspoň prodávají dupačky. Když už se mi jeví svět fajn i bez mimina, oblaží mě někdo sdělením, kdo v okolí je v očekávání nebo kolik váží jeho novorozený synoveček.

Tolik žen má dilema, jestli kariéra nebo dítě. Prý je v tomhle státě krize mateřství. Já mám krizi bez mateřství.Kariérou se proti věčnosti bojovat nedá. Když už jsem začínala věřit, že to prostě časem přijde, dorazila mě maminka. Prý jsme se všechny tři její děti povedly pokaždé hned napoprvé.

Zkouším možné i nemožné. Děláme to obden a já pak usínám v práci. Stavím se po tom na hlavu. Cpu do sebe vitamíny. Manžel taky. Připadám si méněcenná. Už se nám nemnoží ani činčily.

Našla jsem řešení. Adoptujeme sirotka z Kambodže nebo si zařídíme útulek pro opuštěné psy. Rozptýlí mě to a budu užitečná.

P.S. Milý Ježíšku, sirotka i psy si v případě těhotenství nechám.

P.P.S. Nakonec jsem šla aspoň darovat krev, nestačilo by to?!?

Vánoční přání II., leden 2005

Nejdřív jsem svého ubohého manžela odtáhla na vyšetření spermatu. Pak se mi zpozdila menstruace. Když jsem se začala budit třikrát za noc a plenit ledničku, zahlodalo ve mně jisté podezření.

A tak jsem si jedno pondělní ráno udělala těhotenský test. Za pět minut tam byly obě čárky. Málem jsem radostí proskočila stropem a to je co říct. Stropy máme tři a půl metru vysoko. Vletěla jsem do pokoje a vzbudila spícího manžílka. Když se dozvěděl tu novinu, řekl několik sprostých slov a pak prohlásil, že je to bomba. Doufám, že to mělo znamenat, že je rád. Od té doby po mně pokukuje jako po nějakém zvláštním exotickém zvířeti a chvílemi mám pocit, že čeká, jestli mi nevyroste další krk nebo tak něco.

K jeho cti dlužno dodat, že už se ptal, jaký budu chtít kočárek. A strašně mě hlídá. Kdykoliv zvednu cokoliv těžšího než průměrné ptačí pírko, se zarputilým výrazem mi to vyrve z ruky. Chápu ho, dřel na tom jako Bulhar celý rok. Teď si přeci dílo nenechá zkazit mojí nedisciplinovaností.

Takže je to tady. Čekáme miminko. Těhotenství mi zničí postavu a příštích několik let se nevyspím. Už teď to dítě miluju.

P.S. Ježíšku díky !!!