Netvor

   Sedím na rozkvetlé louce a jen tak nechávám myšlenky volně procházet hlavou. Kolem mě bzučí hmyz a voní květiny a mně se opět vrací vzpomínka, kterou nosím zastrčenou hluboko v sobě.... a jako by mi to někdo vyprávěl, nějaký hlas ve mně. Vypráví toto:

   „Byla jednou jedna holčička a její maminka. A ta holčička jezdila s maminkou každý den do snového světa, kde mohla pobíhat, poslouchat bzučení včeliček a vonět ke kytičkám. Byla ráda, že může zkoušet nové věci s novými nástroji. Jenže pak zjistila, že už to není hra, ale že ty věci dělat musí a když nechce, když by si raděj hrála, stává se z člověka, který si s ní hrál, Netvor. Holčička nemohla pochopit, proč už si nemůže tolik hrát a proč musí dělat věci, které nechce. Ale dělala je, protože Netvor jí sliboval, že jednou v tom světě postaví úžasné věci, kde si holčička bude moci hrát a které se jí budou líbit. Holčička tomu věřila, a říkala si: ‚On ten Netvor vlastně tak hrozný není, on to myslí dobře, tak se budu hodně snažit, aby už brzy postavil ty krásné věci, o kterých mluvil‘.
Jenže pak přišel den, kdy zjistila, že Netvor je mnohem hroznější, než by se zdálo. Zrovna krmila králíčky a chviličku si s nimi pohrála. A už slyšela řvát Netvora, ten řev byl temný jak nejtemnější noc a bylo ho slyšet hodně daleko. Holčička nemohla věřit svým uším: Netvor řval ‚Já ji zabiju! Ona má pracovat a místo toho si hraje s králíkama!‘ A holčička taky slyšela maminku, jak se poprvé postavila Netvorovi...
Od té doby se holčička bála čím dál tím víc a maminka jí dodávala odvahu. Ale přešlo pár let a z holčičky se stala veliká holka a ta zjistila, že se vlastně i maminka hrozně bojí Netvora a když ji nikdo nevidí, tak sedí v koutku a pláče. A té veliké holce to začalo být líto a taky zača-la dostávat hrozný vztek na Netvora. Přemýšlela, jak by ho zabila. Jenže Netvor byl hrozně silný a nebezpečný, a ta veliká holka se ho stále ještě bála, i když už ne tolik jako dřív, teď už se před ním netřásla strachy, ale odporem. Zabít ho nemohla, protože by asi zabil ji, a tak za ním chodila a ptala se ho, proč to všechno dělá, proč nenechá maminku na pokoji, vždyť je z toho tak nešťastná. Netvor mluvil a mluvil a to, co říkal, znělo úplně neskutečně a té veliké holce se z toho dělalo zle. Naléhala na maminku, ať odejdou, ať za Netvorem nejezdí, jenže maminka se stále nemohla rozhodnout, měla totiž toho Netvora ráda....
Pak ale přišel den, který byl hrozný a zároveň počátek jiného, šťastnějšího života: umřel člověk, kterého měla ta holčička a později holka moc ráda a smrt toho milovaného člověka současně znamenala odloučení od Netvora, neboť tu byl ještě jeden člověk, který maminku a velkou holku hodně potřeboval... A tak Netvor vymizel z jejich života... Nezemřel, ale v duši a srdci holky zemřel už dávno, možná už tenkrát, když byla ještě malá holčička...“

   Hlas ve mně dovyprávěl, byl nejvyšší čas, běží ke mně děti. Dívám se jim vstříc, když tu najednou vidím, jak se v běhu zaráží a divně se na mě koukají a pak opatrně na sebe. Je mi to divné, a tak přemýšlím, co je na mě udivilo, když tu najednou cítím, že po mých tvářích cosi stéká... ochutnám... je to slané...vzpomínky bolí...