Daruj mi...

                                                                           Z příběhu?

Ne, z těch sutin, 

od tam, kde jsem tě ztratila.

Z dávna, ze  střepin... 

                                              Ale vždyť je to pryč.

                                              Zase JSME, 

ale jinak, jen ti připomínám,

                                              mapuji okamžiky jako bych nabíral rýčem.

 Pak je odhoď, narovnáme se, zmlkneme.

Tehdy ses tolik ostýchal, v té pustevně,

vzít si tu misku, karafu s vodou,

úzkým skalním otvorem, 

dychtivý poznat zasvět, skoro v mdlobách, sám...

                                              Ale tys mi za mák nevěřila, čekala´s

kdy to vzdám, nechápala´s,

jak prudce a jedinečně ten Etrusk léčí duši příběhů

že ve zdánlivém je rozhodností možné všechno.

A přeci pak, to musím říct...

ten proud světla tryskající ti ze srdce,

po dlouhém usebrání, vše tkané bez výhrad odhozeno,

bez odměn, nároků!

Dosud mne mrazí z tvé rozhodnosti záměru

jak jsi v střídání tmy s polotmou ničil i ty poslední iluze

svítil si dávnou lampou prapůvodu...

pro nás, pro oba...

Viděl jsem tě pak nad sebou,

plakala´s,

že jsem odešel opustil tě, tak náhle

volala´s mne zpět...

Bála jsem se, tolik jsem se bála.

Sedněme si teď, dokud to trvá,

sluncem a lunou našich hrudí k sobě

sviťme tam, kam se tak dlouho marně

plahočíla naše touha