LETÍME

Kola se odlepila od země, letíme. Pohoda, to znám, párkrát už jsem letěl. Ve vyhlídkovém letadle vznášel jsem se nad naším Slováckem, tiskl jsem se k okýnku a viděl: Uherský Brod z výšky, městečko jak z krabiček od sirek poskládané, jak papírový model z ABC staletí lepený a dohromady dávaný, ve vitrínce slunce se lesknoucí a k prohlížení zvoucí. Pásy lesů viděl jsem a uvědomil jsem si dar přírody. Řeky změnily se v tenké nitky, naše Olšava jako provázek šněrující kraj. Vesničky rozhozené po úbočích. Újezdec u Luhačovic, Šumice a tady, skutečně, vesnička mému srdci nejdražší, Nezdenice v plné kráse pohledu z nebe. Dole, před domem číslo popisné 213, stojí malý flíček, který nevidím. Je to moje maminka a má v očích slzy, neboť letadlo je na obloze a já jsem v něm. Sama by do letadla nikdy nenastoupila, za nic na světě.

V malém větroni vznášel jsem se na Kunovicemi, jen já, pilot a modrá obloha. Zažil jsem přetížení, které mě vlisovalo do sedadla a viděl všechna okolní jezera až na dno. Každé mělo jinou barvu, jiný odstín slunečního světla.

Ve velkém dopravním letadle vznesl jsem se vysoko do ledového ticha, hodinu vznášel jsem se v nebi, v malých obláčcích malujících po zemi svými stíny. Pak křídly pročísli jsme bílou hradbu. Zůstalo pod námi čisté krásno, souvislá plocha bílé pěny, nedozírná pláň samých šlehačkových dortů, té nejvybranější zmrzliny hltané očima a srdcem, z vatových polštářků vyskládané nebe, samá peříčka bílých labutí kam oko dohlédne, labutí nebo snad andělů, všechno bylo za malým okýnkem.

Tohle je ale jiný druh letadla, místo sedadel jen lavice po stranách a nikdo nezavřel dveře. Letíme. Výš a výš. Občas se někdo podívá na náramkové hodinky, podivně velké, dochází mi: výškoměr. Je nás asi deset, samé sólové skoky, jenom já tandem. Mladý vlasatý instruktor sedí vedle mě, usmívá se, za chvíli mu svěřím svůj život. Známe se sotva dvě hodiny.

Míjíme několik obláčků, dva kilometry nad zemí se všechno mění. Vystoupáme ještě další dva. Kam jsem to vlezl, kam jsem to vlezl proboha. Všechno se ve mě svírá. Přeju si být někde jinde, kdekoliv, jenom ne čtyři tisíce metrů nad zemí v těsné kombinéze s přiléhavými brýlemi na očích a houpajícím se plechem pod nohama. Je pozdě, už nemůžu zpět, kamarádi už skočili. Taky to dokážu, když to dokázali oni, ujišťuji se, moc tomu ale nevěřím.

První parašutista je venku, a druhý, třetí. Vyskakují jako na procházku, v klidu, bezstarostně. Dělá se mi špatně. Držím se sedadla, dělám, že se mě to netýká. Čtvrtý, pátý a šestý. Ještě je fůra času, ještě se můžu zachránit. Řeknu: „Ne, nezlobte se, ale-“  Instruktor vstane. Jsme sami, lavice jsou prázdné, všichni vyskočili ven. Nějak se mi podaří vstát. Kymácím se, nohy jak z olova. Instruktor se usmívá, padání je jeho život. Bude to moje smrt? O tom se za chvíli přesvědčím. Jdeme ke dveřím, nic za nimi není, nic! Prázdno, motory hučí. Všechno se ve mě vzpírá. Instruktor se staví za mě, karabinou si mě pojistí. Mám zvednout nohy a překřížit ruce na prsou. On se snad zbláznil. To přece nemůžu udělat! Vypadnu!

Áááá! Visím na malé karabince, na cizím člověku, čtyři kilometry nad pevnou zemí a klepu se po celém těle. Jestli tohle přežiju... Až vyskočím, mám se podívat nahoru, uvidím krásně letadlo zespodu. Pevně zavřu oči, zatnu zuby.

„Áááááááááááááááááááááááá!!!“

Řítíme se dolů. Volným pádem. Rychlostí sto čtyřicet kilometrů v hodině. Já toho chlapa zabiju. Tohle si vypije! Instruktor mi dává signál, musí ho opakovat několikrát, konečně pochopím a uvolním ruce. Plachtíme vzduchem, to je něco, padák se pořád ještě neotevřel. Ještě ne, ještě ne. Teď... Trochu to cukne, pád je zastaven. Kroužíme. Směju se. Úleva, nádhera, všechno je tak malé tam dole, obrovské nebe, nekonečné, slunce se prochází po dně jezera, les jako ze sirek, maličká autíčka. Několik chvil nejvyšší euforie mění se v nebeský klid. Užívám si to. Pět minut. Nechce se dolů, chci být pták, kroužit už napořád, ale nedá se nic dělat, zem se blíží. A je tu.

Stálo to za to, bohatě stálo. Ale sám bych nevyskočil a znovu bych už do toho nešel. To ani náhodou.