Žárovka na nebi rozžehla ráno. Roboti jdou tam a ven. I ona vejde. Proplouvá tiše šnůrami cestiček džungle

a říká si že ta lidská je mnohem horší. A nebo ne? Dívá se jak jsou roboti sebevědomí a jak jejich hranaté mozky

středně pulsují. Roztáčí se v nich kolo zapomění a nastupuje stav bezvědomí. Sláva, některé pálící mříže zmizely

a nahradil je třpyt skel a hloubka příkopů. Ale ptá se sama sebe, je to dostačující omluvou? Robotům je to jedno.

Jak zatopit v těch vyhaslých a zamrzlých srdcích? Vždyť i namísto rtů mají petlice a oči zaslepeny ocelovými dýnky.

S ježkem v kapse jde mezi nimi a míjí mraky. Ze slunce pronikají blesky mezi větvemi nehybných kolosů. Proč ne-

chápou že i oni myslí a že promlouvají tihle němí svědci - ty drahokamy! A černé světlo dopadá dál na zem. Roboti

stále strnule kráčí dál, jedové zuby ceníc a němé svědky si zapisují do svého vědomí. Přitom ti mravokárci vědí

tak málo o životě. Omluva patří těm, kdož nepochopeni jsou. Ona se zastaví a stane tak tváří v tvář těm andělům.

Srdce její rozkvetlo. Viděla jak je ovládá bezmoc a zoufalství rostoucí až tam kamsi do hlubin země. Pomalu

vycházela ven z toho parku života, z té velké klece nevinných vězňů. A roboti chodili tam a ven rachotíc svými

studenými těly.

     Pomyslela si - kdo je na vině?