|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Odbíjela půlnoc. Nad černou masou města svítil jasný měsíc. Na střechách domů ležel třpytivý poprašek čerstvého sněhu, předzvěst blížící se zimy. Nikde ani živáčka, ale přeci … po chodníku kráčel osamělý chodec , jeho kroky se hlasitě rozléhaly tichou ulicí. Na okamžik se zastavil, v šeru zazářil mihotavý plamen . Vrhl světlo na zachmuřenou tvář neznámého muže. Zapálil si cigaretu, vrátil zapalovač do kapsy a pokračoval v chůzi. Kolem prolétl cár ušpiněných novin, hnaný studeným větrem, a dopadl na chodník. Muž se zastavil a list sebral. Když se podíval na ukořistěný papír, pobaveně se zasmál. Zahodil útržek a prázdnou ulicí opět zazněly jeho dunivé kroky. Na zahozené stránce se ve světle měsíce zaleskla pod nečitelným nápisem fotka muže, který se vzdaloval.
Jan Werner, řečený Johny, se vracel z mejdanu. Nutno dodat,že ze značně nepovedeného mejdanu. Alkoholu málo,nebylo co kouřit a popravdě, společnost taky nestála za nic. V půl dvanáctý se otráveně sbalil a vydal se domů. Během cesty mrazivou nocí dokázal myslet jen na svůj vytopený a útulný pokoj. Nejspíš si dá ještě čaj nebo kafe, pro zahřátí, a pak zaleze do postele. Klopýtavou chůzí ukrajoval metr za metrem ze své cesty, proklínaje nepříjemný ví tr , který mu každou chvíli foukal napadaný sníh za krk. Kvůli poletujícím mrazivým vločkám šel skoro poslepu, cestu znal tak jako tak nazpamět. Proto tvrdě narazil do temné postavy, která se před ním náhle vynořila. “Sorry”, zamumlal a šel by dál, kdyby nezahlédl v ruce neznámého muže cigaretu. “Nedal bys mi jednu”, zeptal se s pohledem výmluvně upřeným na jeho paži. Na mužově tváři se mihl dravčí úsměv. “Ale jistě”, odpověděl a sáhl rukou pod kabát. Johny v očekávání nastavil dlaň. Nechápavě se podíval na lesklou ocel, kterou cizinec svíral ve své dlani místo vytoužené krabičky cigaret. Jako ve zpomaleném filmu nehnutě sledoval, jak se ostří nože přibližuje k jeho krku. Pak se šok vytratil a on začal křičet. Namísto zamýšleného volání o pomoc se však z jeho úst vyřinula jen hustá teplá krev a Johny se bezvládně skácel k zemi. Cizinec rychlým pohybem očistil vražednou zbraň do bundy ležícího chlapce a se spokojeným výrazem na své kruté tváři odcházel pryč. Johny ležel na zasněženém chodníku a jeho těla se zmocňoval chlad. Hlavou mu prolétla poslední myšlenka: “Proč?” Otázka, na níž neznal odpověď.
Paní Wernerová seděla tiše v křesle, usnula během čekání na svého syna . V temném pokoji svítila hrající televize. Na podlaze ležely ranní noviny,které usínající ženě vypadly z ruky. Čtyřpalcový titulek na přední straně hlásal útěk nebezpečného psychopata z blízké věznice. Muž na fotce se usmíval. Hodiny visící na stěně odbily jednu.
|
|
|