Zavadím cípem mého bytí o kapradinu

když skláním se unaven po cestě nad hladinu

já vzpomínám:

studánky tvých očí princezno z večerníčků

milovali jsme se už když jsme seděli na nočníčku

a poznávali se snad do zásob pro doby zapomnění

levandulko však neříkej již že z toho tu nic není

že vyrostli jsme z bačkůrek a dětského snění!

příliš černá abych ti věřil ty teskně oděná

 ze světa mých pohádek

nevěřím že na tebe nevztahuje se doména

a že za chválu bereš už úplatek

pravda je děvka z newyorkských nejhorších čtvrtí

plesnivka co v hlavě mé hlodá a stále na jazyk se nutí

říká mi: " chybí tu dětský smích chybí tu bezstarostnost

chybí tu holčička s níž sis vždy hrál ona chybí ti dost"

Dnes sedím doma a v mysli se ptám kam asi odešly copánky?

Co tahat teď mám? A kde jsou šaty a na nich ty volánky?

Proč doma já sám a sám - chci si hrát barbie na pana doktora

ale jinak než dřív dnes něžně tě prohlížet jenže chybí mi podpora

hlavu svou sklonit na hruď tvou a slyšet cinkot tvého srdce

nahlížet do tvých úst cítit teplo dechu dlaň tvou mít v mojí ruce

Nesmím.To počítačová hra vítá mě tvojí náručí

a přesto i když se v ní topím ona za nic neručí

je jen náhražkou úchylnosti mého srdce holčičko

mám přiznat že jsem úchyl moje milovaná sestřičko?