Bylo to kamenité místo. Stromy bez listí a jen sem tam se z tvrdé a suché půdy prodíral trs trávy. Slunce už pomalu končilo svou plamennou pouť oblohou a salamandři zalézali do svých doupat. Graywan seděl na kameni, třel si popálenou paži a hlasitě nadával. Přišel o koně. Hnal ho moc rychle a to uhnané zvíře si nevšimlo hřejícího se salamandra. Kůň se splašil, když na něj dupl, shodil jezdce a v panice zmizel mezi stromy. Sakra. A ten blbej salamandr ho ještě stačil popálit než Graywanův meč vykonal své smrtící dílo. Teď si ještě musel sundat zbroj. Moc daleko by se v ní bez koně nedostal. Ten chudák už byl jistě kilometry daleko a on se nechtěl zdržovat jeho hledáním. Vrátí se pro ně až to tu dokončí.
   Zuřil. Země byla rozpálená a slaný pot mu stékal po zjizvené tváři. Proč to musí být zrovna tady? Čekal, že to bude rychlé, prostě střela, zásah, konec a hotovo. Dostane zaplacenou dohodnutou odměnu. Pak už jen ta příjemná část, jako řádění v krčmě, chlast, vepř na rožni a když by měl štěstí, možná by ulovil i nějakou tu povolnou služebnou.. a co, pro něj za něj by nemusela být ani povolná. Takhle skončil tady. Ztratil koně a teď se ještě musel vzdát ochrany zbroje. Jestli ho nenajdou včas, přijde navíc o část odměny. Už teď bude muset být tvrdý při jejím vymáhání, ale co, to mu nedělalo nikdy žádné problémy. Jeho hlavu musí dostat co nejdřív...
   Vstal. Chystal se vyrazit, ale zjistil, že pár metrů před ním stojí muž v dlouhé róbě. Na jeho tváři se značilo překvapení stejně jako na Graywanově. Na tom muži bylo cosi podezřelého, ale vztek mu zaplavil mysl. Měl chuť toho muže seřvat jenom za to, že mu přerušil tok myšlenek.

Vytáhl meč. "K čertu chlape co tu chceš?" obořil se na něho.
   "Promiňte pane, ten meč nebude nutný, nechci vám nijak ublížit."
   "Já určuji, co je nutné a co ne!"...ten chlap ho začínal štvát čím dál víc. Jeho podvědomí ho chtělo na něco upozornit, ale hladina adrenalinu v jeho krvi byla příliš vysoká.
   "Co tu vůbec pohledáváš?"...Jako kdyby ho to zajímalo.
   "Jsem jen pastýř, pane, zatoulala se mi sem ovce, tak jsem se jí vydal hledat." Muž zavrávoral, teprve nyní si Graywan všiml, že je zraněný a rukou si přidržuje krvácející bok. Jeho vztek trochu opadl. Souboj se zraněným není moc uspokojivý. Namísto vzteku teď nastoupila jiná touha, všiml si také, že kolem mužova krku se houpe zdobeny zlatý amulet. "Jak si přišel k tomu zranění?" zeptal se.
   "Ve svém hledání jsem narazil na jednoho rozzuřeného salamandra." Pak, jako by se sám ujišťoval o pravdivosti svého vysvětlení, dodal: "Je jich tu spousty, Pane, měl byste být opatrný."
   Tím si ho na svou stranu rozhodně nezískal.
   "Sám se o sebe dokážu postarat." vyštěkl podrážděně. "Pastva na královských polích je přísně zakázána! To tě bude něco stát."
   "Ale pane, nemám nic mimo mých ovcí, vaši výběrčí dání odvádějí skvělou práci."...Taky je neměl příliš v lásce, ale jeho se to netýkalo, výhoda lovců na volné noze.
   "A co ten amulet co máš kolem krku." Vystačí mu na spoustu dní, než utratí to, co za něj dostane. "Dej mi ho a já zapomenu, že jsem tě kdy viděl."
   "Pane, to je rodinný šperk, předává se mezi námi již po staletí."
   "Sem s ním! Můžeš být rád, že tě nechám na živu."
   "Nemůžu vám ho dát." řekl smutně. "Je mi líto."
   Graywan napřáhl ruku, ve které držel meč. "Ty?..." něco tu bylo špatně, zarazil se. Muž pokračoval.
   "Proč toho nikdy nenecháte? Copak je zlost, vztek a hamižnost už tak hluboko zakořeněna v lidské povaze?"..Lidské?.. "Proč v každém z nás musíte hned vidět svého nepřítele a nedáte pokoje ani svému druhu..?" ..no jistě, teď to viděl úplně jasně, jak jen si toho nemohl všimnout dříve? Ty jeho oči, jasné a pronikavé, byla v nich uložena hloubka a moudrost věků. A ty panenky, žádný člověk by nikdy nemohl mít takovéto panenky podobné kočičím. Ty na něj nyní hleděli s bolestí někoho, kdo je nucen provést věc proti svému přesvědčení.
   "Proč jsi mě nemohl nechat projít? Proč tě musel zaslepit vtek?..." Mužovy obrysy přestaly mít zřetelný tvar, postava jako by nabývala na mohutnosti.
   "To's byl TY! To jsi byl celou tu dobu ty..." Graywan dal do rány celou svou sílu...
   "Ano, jsem to já." ozval se hlubokým hlasem. "Je mi to líto..."

Do ruda rozžhavený meč zazvonil o kameny. Trsy travin a blízké stromy vzdaly svou snahu o přežití a lehly popelem. šupiny se zaleskly ve večerním slunci. Rozepjal své masivní křídla, naposledy se zarmouceně podíval směrem k zčernalému místu, zatřepal hlavou, udělal pár kroků, máchnul křídly, vznesl se a kolébavým letem se vydal na západ... do hor.