Hošík
Žil, byl jeden hošík, na pohled stejný jako ostatní, ale přesto takový nebyl.
Ten chlapec neměl city.
Když po něm plivali, nedělal nic.
Když mu pochlebovali, nedělal nic.
A on sám byl nic – když nedělal nic a nic necítil.
Ba ani samota ho netrápila – nebylo mu samotnému špatně,
ba ani dobře ne, vlastně mu bylo nijak, protože sám byl nijaký.
Jednou šel ten hošík po ulici a strčil do dívky.
Dívka upadla, podal jí tedy ruku, ne snad že by něco cítil, ale protože to někde viděl.
Jejich ruce se přilepily a museli jít dále spolu.
On sám byl nic a nijaký,
ona časem také …
A to byl začátek konce.
|