Vyhlížím oknem, co nemá mříž,
vlastně ani okno,
jen průchod nemožností vedoucí opačným směrem.
Kradu odhlášené závazky snů a
vážu z nich kytice ostnatým marcipánem,
lepí se na prsty.
A také nevěřím v plochý čas,
v nekonečno, co nemá vlastní pohoří,
která MUSÍM zdolávat.
Roztáčím kolotoč, sténající žízní z
nenasytné touhy ovládat své démony,
neovladatelné.
Nohou zametám drobky svých nadměrných snů,
zapíchnutá párátka chutnají slavnostně,
bez košile a kravaty nakopneme posvátný uzel,
svazuje,
A já zachytil zvuk rodící se mlhoviny.
|