|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Lidé mi říkají všelijaké věci, jedna taková se týkala tolerance, tedy přimhouřených očí. Napadaly mě různé polohy, vyberu z nejzajímavějších: došlo mi, že měšťáctví ve jménu solidarity a tolerance a podobných vymožeností je od jádra prožrané pokrytectvím, protože když občan zatne zuby a chová se k těm, které nenávidí jako k nejbližším, není to projev slušnosti, ale přetvařování. Takoví „slušní“ lidé pak mluví o tom, jak moc pro ně znamená umpřímné jednání, fair play atakdál, a my, kteří jim vidíme do pusy a dál, jimi musíme opovrhovat, abychom si zachovali důstojnost skrz ně k sobě samým. Ve společnosti dospělých lidí je to běžné, ba dokonce nutné k přežití. Dovolím-li si kunderovskou mluvu, napíšu: Být absolutně dospělý znamená být absolutně lživý. Ti, kteří mluví podle toho, co doopravdy cítí, jsou většinou „tolerantních“ považováni za blázny nebo infantilní snílky nebo za obojí. Tedy: člověk už nemůže věřit nikomu kromě sebe, nejde se spoléhat na cizí řeči – jsou to většinou jen drby, pomluvy nebo zdvořilostní vycpávky času, aby se nenudilo. Je to civilizační deformace: posedlost sociálním statutem, honba za známostmi i přes mrtvoly slov. A vůbec: samo slovo v tomto paradigmatu ztrácí váhu, stává se peříčkem v průvanu. Jak se vytrácí upřímnost ze slov, jazyk je zranitelnější k dalším malformacím: je buď oklešťován (mám zde na mysli například internetovou „mluvu“, která se tiše vkrádá i do „reálných“, nevirtuálních rozhovorů) nebo zneužíván ke lživé diplomacii politiků. Degenerace morálky (neboli zakrnění svědomí) vede nutně k degeneraci jazyka. Lidé si uvědomili, že to, co říkají, si stejně vpravdě nemyslí, tak proč promluvě dávat takovou důležitost? Je to jakási rezignace na smysl vět – s jazykem se zachází jako s kusem hadru a co je horší, pomalu se to stává normou. Nad jazykem se přestává přemýšlet – není k tomu důvod. Je pouhým prostředkem k dorozumívání, umělecká funkce je zatlačena násilím do pozadí, implicita je překryta explicitou vyjadřování. Jazyk je postupně přetavován do amorfní hmoty, dává se přednost slovu mluvenému před psanému, v popředí je zvuk samotný, žádná složitost znaků. Masy zhýčkané obrazem sice umějí číst, ale potíž je v tom, že povětšinou nemusejí, a pokud náhodou musí, tak nechtějí, a ti pak sedí, louskají text a rozumí jen částečně, klouzají po povrchu jako bruslaři a nikdy nespadnou pod led, tam to totiž nepříjemně studí. Jsou pak nešťastní, že nerozumí, přitom ve skutečnosti jen nechtějí porozumět anebo to zkrátka neumí. To se pak někdy stává, že z oné nešťastnosti vyvedou nějakou hloupost, vylévají si vztek jinde. Čtenáři se ptají autorů: Co jsi tím chtěl říct? Co to znamená? Dožadují se vysvětlení. Ti, kteří ví, že odpověď nedostanou, jen prskají vzteky na všechny kolem, přitom je chyba v nich. Zamyslíme-li se nad rostoucí potřebou korektorů v prestižních redakcích novin a časopisů, bude nám jasné, že se něco nekalého děje. Říkám tomu „krize jazyka“ - lidé ho přestávají umět správně používat, lidé se nepřizpůsobují úzu, naopak jazyk se musí přizpůsobovat lidské lenosti a někdy i blbosti: Na obrovských billboardech se objevují brutální mutilace (vzpomínám si na nedávný případ olympijských her v Číně – tam bylo strašidlo kontaminace) apod. Hlavní je obraz, nejjednodušší symbol, nevyžadující žádnou vyšší mozkovou činnost. Dříve byl obraz doprovodem textu, dnes je tomu naopak. Vzpomeneme-li si na Orwellův newspeak a newthink, a srovnáme fikci s dnešní realitou, zamrazí nás: Pokud vykastrujeme (zvláště učiníme-li tak dobrovolně, ze své vlastní pohodlnosti) jazyk, vyrabujeme i své myšlení, mozek se přestane zabývat složitými záležitostmi, naučí se jich bát. Stane se zranitelnějším vůči propagandě životního stylu, módy, vkusu. Stane se snadno ovladatelným těmi, kdo jsou u moci, ze své vůle se vzdá osobní svobody, prioritou se stane bezpečí, sociální jistota, maximální komfort (vypůjčím si zde slovník demagogů a reklamních sloganů), to vše na úkor nezávislého názoru, ku prospěchu pravd prezentovaných v televizních diskuzích, v písních nejprodávanějších zpěváků. Nabízí se otázka: Co s tím můžeme dělat? Dělat se nedá nic, ale je možné udržet si zdravý rozum? V zachování nadhledu a kritického myšlení vidím jedinou naději. Potíž (a její mohutnost se dá srovnat se starým zlým Goliášem) je v dalších generacích, pro něž všechno, co jsem na těchto řádkách zkritizoval, bude naprosto v pořádku, neškodné, ba dokonce žádané. Můžeme jen doufat v příchod Davida (nebo snad Šimona a Matouše?) s prakem.
|
|
|
