Píseň nevinnosti

zpívej mi nebe

zpívej mi o tom čistém

tak jako zpívá slunce o tom jistém

zpívej mi o něžnosti

Sněží!

Zpívá!

Tenhle příběh je krásný!

Jak kdyby malíř z kraje všechny barvy vygumoval

a maloval jen bílou kterou si zamiloval

do bílého obrazu vložil svou čistou lásku a své štěstí

to viděl jednou nahou dívku za oknem převlékat se do šatů nevěsty

On zamilovaný pod stínem tmy schovaný

před jejím oknem stál

a neviděl šaty, neviděl oblékání

viděl že nahá stojí uprostřed bílého květu

který přes její tělo rozkvétal

viděl čistého nebeského světla rozkvétání

A od té doby když přijde čas

začne kraj jak při modlitbě bílou barvou oblékat

něžnou čistou láskou kterou by jí miloval

na nahé tělo krajiny bílé šaty maloval

nežným nanášením bílé z nitra promlouval

slova jak polibky, sníh na krajinu dopadal

„ Jsi překrásná a já bych tě miloval

v lásce širočiré, mořem k tvým očím

světelným ostrovům bych pádloval

za tmy k zářivým bodům

k naději, ke hvězdám

jak moc rád bych tě pod své ruce skryl

a celou tě svou láskou obklopil

a byla by jen láska láska láska

oči

tvé nádherné které do mé duše vkročí

má hruď hoří hoří

září “

V jasném zimním dnu

kdy pozoruji krajinu

si na něho s úctou vzpomenu

vidím totiž ty šaty jako bílé stříbro zářit

a v jejich třpytu mohu jeho radost spatřit

Kdyby si tu dívku za nevěstu kdysi vzal

nebyl by sníh, nebyl by nikdo kdo by jej maloval

Ona o jeho lásce nikdy nevěděla

Ale možná...jistě...jí to jeho malba tajně pověděla

když druhý den vyšla ven

a bílá zářivá krása jí vstoupila do očí

byla dojatá a plakala úžasem

jak když někdo před ní šaty svatební rozloží

přes celou krajinu