Zatímco unavené město spí, Řeka zvolna plyne, zahalená jen do průsvitného šálu, elegantně se vlní, hladké vlnky se třpytí zlatem a Nebe obdivuje její krásu. Jasné noční Nebe je oblečené v černém smokingu, hvězdičky pomrkávají diamantovýma očima a Měsíc se culí jako z plakátu. Řeka tiše vzdychá, touží se ho dotknout, a její vzdechy stoupají vzhůru jako jemná pára. Vtom vánek foukne do malých mráčků, do toho chmýří odkvetlých zimních pampelišek, nadýchaných kopečků vanilkové zmrzliny, a droboučké vločky zavíří vzduchem, lehounce klesají k hladině a splynou s ní v něžném polibku. Na tváři Řeky zardí se ruměnec - dívá se kmotra lucerna. Tak Nebe s Řekou říkají své Ano a v objetí odplouvají na svatební cestu. Nemůžou se dočkat, až tam, na obzoru, konečně... Cestou jim slavík trylkuje Mendelssohna, družičky vrby nadšeně mávají a svatí na mostě jim dávají požehnání. Tak spolu plynou dál, plyne i čas, až plynové lampy zblednou, Noc váhavě se zvedá k odchodu a svěží Ráno překračuje práh.

A nikoho z lidí, kteří zamyšlení, zachmuření, zaneprázdnění pospíchají splnit svou denní dávku povinností, nenapadne při pohledu na špinavou, kalnou řeku, že v ní plave zkalená radost a hořkost. Ani když podrážděně vytahují deštníky a nadávají na počasí, netuší, že ze zamračeného nebe v šedých otrhaných cárech prší slzy zklamání.