poprvé tančili
spolu beze slov
kroužili jak ve snu
na posledním plesu karnevalu v Palazzo Pisani Moretta
po stěnách fresky se mihotaly
jen svícemi osvětleny
pak hořící cigareta nápadníky odmítala
osaměla
na stole
a její bílá maska v bleděmodrém vznášela se
přitisknuta na mlčenlivého kata kroky lehčí než stíny
sál ustupoval vytvořil kruh hudbu přehlušil povzdech v očích údiv
nad parketem nesl ji (maškary vše smí)
pokolikáté tleskali zase končila skladba
dech vypínal výstřih
to ten vydýchaný vzduch loučil se úklonou němě
podanou ruku k ústům zdvih…
řeka tekla mu po zádech
na oddech nebylo kdy snad chtěla mu ještě…
noc končila krásně
v uličkách dozníval zpěv ještě chvíli se toulat…
kolem mostu vzdechů kde jen milenci vzdychají místo vězňů
hrdí lvi hlídají paláci schody…
a po dni plný cizinců tajnosnubných masek akrobatů žonglérů
klaunů pojídačů ohně
mrholícím večeru kouzelného tance zářivého ohňostroje
šel spát unaven z města mostů bárek gondol renesance blíží se k hotelu…
před dveřmi pokoje to jen se zdá! jak to že tu je?
bleděmodrá komtesa
chtěla se snad opít na schodech? podle láhví v každé ruce tušil že to jde
úsměv tvrdil že nechce být sama klíče nebránily vstoupit…
nad ránem slunce ještě snilo
krmili racky z okna přiopilým smíchem
a bylo jedno zda dole bezdomovci zapomněli pít i zavřít ústa
mělo to tak zůstat trvale (alespoň vyfoceno)
jak bez masek svobodně a nejen díky vínu dva blázni blázní
život se raduje
bude se vracet do Benátek
před popeleční středou
(s fotoaparátem černou maskou do stejného pokoje)
a nesetká-li se s komtesou
snad potká kolombínu
~*~
|