Pavlíkovi
tajemství člověka svržené z okapu
povaluje se na zemi ve smetí z odpadků
jo to tajemství trčící z trolejbusů
brnkající do vlasů
sbalené do dárkového košíku
hloupě se šklebící na naši maminku
na začátku velká socha
na konci les
pršící cukříky
májový průvod
široký úsměv
plyšové hádky mezi námi
bratříčku jsi vlnou zamazaný
od rajské šály
v obrovitých dlaních
v knihách zakopaných
mohl by jsi promluvit tiše
klečíce u stolečku
krátce po stmívání
tou modlitbou
lišící se od proseb a hlučných lamentování
stál jsi na nádraží
těsně před tím na zastávkovém ostrůvku
klouby z prstů v kapsách
převeliká chuť
věnování a usmívání
|