Pod zeleným neonem
praskají hlavy z porcelánu
ve dvou řadách
nepohodlných sedaček

se soukromou exhibicí
polární záře
v uličce autobusu,
kde denně za pár korun
šlapu po hvězdách

***

ráda zápěstím stírám
mozaiku ulepenou
z kapek dechů cizích
na stěnách,

když báseň bez pointy
navléká mi smutek
na rozzářenou tvář,

abych snad nepohlédla
na obsidiánové nebe
bezobratlých

***

z obtisku podrážky
při loučení na chodníku
jsi mohl dobře číst,

že vedle tebe
mé srdce
o lana volnosti
zakopává…