Míjení
Viděl jsem vertikály v nivách,
ojedené v krajích světlem.
Chtěl bych žít jeden život ve vlaku.
Tři hodiny
jet
a nikdy nedojet:
Rovina na balóny - a vidíš? Nejsou...
Opustily ji a ty opisuješ:
Smutek po mámině vůni
čeká za mořskými mraky,
je blízko, ale nenazýváme jej;
den teď ? teď! - vypolstrovali proti řvaní -
tobě, abys umíral jak vteřinová ručička,
čekal.
Možná jsi viděl znamení v jezerním tichu,
ale spíš se v tobě nadechla vlna,
rozprostřel ses v kolejích plný míru...
Rozednilo se.
A co ten běh přístavištěm, sršni, divokost?
Chceš si něco nechat napříště,
ale nenecháš, a stejně ti zbude, vždycky.
Jsem tvá závist, choroba,
podmanit si čas,
její vlasy, samozřejmě...
Nebo jít aspoň podél něj: rovinou hor
vedle pomalého vagónu.
|