Tak slepě. A ležím, přímo při tobě. Jako bludný balvan z Baltu. Jak poslední tramvaj z rozjezdu.   Vlastně i jako prostá noc -                 ty v té místnosti ticha                 nehybně se vyjasňuješ.   Podobna zákrutě tomu, co je za lampami. Lampami dívky, co je za.         Brno je dvoumístná tramvaj okolo Petrova, jedna velká kočičí hlava, která kouká shůry.   Brno,          co po ránu vypéká rohlíky a dává ptákům; ptákům, které pak loví kočky a skáčou na ně shora.      Po drátech voliér.                        Variace a parafráze (Čelakovský) Jak na náměstí, na brněnském tom Petrov roste jakby hory Uralu, Ve Petrově na tom náměstíčku kůň se pase, A podlé koně stojí dobrý mládec, On-to loktem podepřen o sedélko, S koněm, svým společníkem, tak rozmlouvá: Hoj, an jsi ty černý kůň, milý koník, černotmavý noci brněnskej. Ty do syta se napas zde na trávě, Budeť nám dalekou cestu dnes konati, ni do Moskvy bělokamenné, aleť v brány slunečnice mé a města toho. Jen pas se, koníku přetmavý. Padá noc v prsa náměstí a na cestu naši. Máš čtyry podkovy a já jedno srdce.           Překonám tu chvíli slabosti, která úpí v prsou a prstech, srdci pošimrává. - Tak tedy; po klopách košile vzpomínkami, prohrabávat, psát, kašlat, chrchlat.                                                    Ovíněná noc, pojižněná Morava. Rozbité chodníky, rozpité chodníky. Utrhli měsícu šťopku.   Pojižněná Morava. Cestou vrásy rozrytých polí, těch Božích čel. A Bůh uletěl! To nevadí, hlavně, že jsme. Kýchnout a říct nazdraví, zaplakat a říct nalásku.         V lásce   „Vracejí se z pohřbu. Slov – míň neutrousí stébel žebřiňák. Naškrobené límce povzdech v hrdle rdousí: A tož tak.“     Kódování (první verze)        Den se nudil, začal padat déšť, kapky- jak lanka loutek, lámaly a trhaly, třely o vanu měst. V dešti ztichlý koutek   dřínů, platanů, maklur- v množném čísle ale beze slov, jen zrozpačitěle zkapaly. Déšť vpěstil městu ránu                            a řval- já su, já su!- tož tak si to schov stranou.         Kanál (druhá verze)   Vanou se prohnala krev se štětinami deště. Vrahu!Ale ale, řekla, pak ten sled-   prohrábla si mokré, napnuté vlasy, podívala do zrcadla- ještě na mně, do té bílé rakve, jak ležím, ve znaku, a kachle plaskaly,  její bosou chůzí, jakoby naposled.         Dekódování (třetí verze)   Láryfáry déšť, vlastně nic, stejně tě miluju, v té smaltové vaně- hledáme bydlení, jedna vana plus jedna postel a víno na kuráž, odřeniny a kouskem do pravdy-   déšť by byl bez bubnování do okenic něco jako pohřeb bez padání hlíny na rakev.